Den 10, 02.06.
Ráno nám došlo, proč jsou všichni tak „busy“. Pamatujete jak
jsem se zmínila o tom, že někdo zemřel? Někdo kdo pocházel z téhle
vesnice? Tak oni budou dneska přivážet jeho tělo a pohřbívat ho na místním
hřbitově. Kvůli tomu přijede hrozně moc lidí z ostatním ostrůvků a
z hlavního ostrova. Místní musí všechny lidi co přijedou pohostit a
ubytovat, proto celý den vaří o sto šest a staví dokonce i nové přístřešky
z palmových listů, aby bylo kde sedět a truchlit. Cítili jsme se trochu
blbě, jako bychom byli někde kde být nemáme. Pro ně to nejspíš mělo velký
význam a nám bylo trapně. Celý den si nás nikdo nevšímal, protože měli svých
starostí dost. Bylo nám i dost blbé jít dovnitř do vesnice, všude hrozně moc
smutných lidí, všude se truchlilo a takovou dovolenou prostě nechcete. Tak jsme
se pro dnešek snažili zmizet.
Večer (když už jsme byli připravení jít spát) pro nás přišel
jeden klučina, že máme jít do jejich komunitní místnosti na kavu. O kava kořenu
jsem už psala – je to rostlina, která se rozdrtí ve velkém hmoždíři, vzniklý
prášek se smíchá s vodou a poté se pije. Má mít uklidňující vliv na mysl i
duši, ve velkém měřítku může způsobit i halucinogenní stavy. Ostatní turisti to
prý přirovnávají k hulení trávy. Místní to podle mě mají místo alkoholu.
Tak se smíšenými pocity vcházíme do komunitního centra, kde všichni sedí (na
zemi samozřejmě) a popíjí kavu. Dostali jsme první kalíšek. Po každém kalíšku
by měli všichni přítomní tlesknout rukama. Je to známka toho, že respektuješ
člověka, který kavu zrovna pije. Platí to hlavně pro náčelníka vesnice a
ostatní vysoce postavené osoby. Celkem jsme dostali tři kalíšky. Kalíšek je
rozpůlený kokos, pije se z jeho slupky. Jediný efekt jaký to na nás mělo
byl ten, že nás začala bolet hlava a brněl nám jazyk. Mě brnělo i vevnitř
v hrdle. Chuťově to není vůbec dobré. No zkuste si rozdrtit nějaké kořeny
jakékoliv rostliny a smíchat je s vodou, tak asi tak to chutná. Hnus! Pro
větší efekt se má vypít třeba deset dávek. Ale to brnění bylo dost nepříjemný,
tak jsme šli radši spát. Místní „pařili“ až do rána.
|
Příjezd hromady dalších lidí na pohřeb |
|
Vykládání těla z loďky a zpívání žalozpěvů |
|
Odnášení těla z loďky do kostela |
Den 11, 03.06.
Ráno nás hned po snídani uháněl nás patron Joe. Nejspíš si
uvědomil, že je to náš poslední den na ostrově a tím pádem i jeho poslední
šance na to z nás vytáhnout nějaké prachy. Tak jsme mu znova řekli, že
chceme jet na výlet do té jeskyně, která je zaplavená slanou vodou
z oceánu. Řekl, že oukej, že dneska pojedeme. Nestihli jsme si ani dojít
na záchod a už tam byl znova, že teda jestli jsme připravený, že jedeme. Honem
rychle, není čas na nic, musíme vyjet hned teď. Vstup do jeskyně je taky
omezenej přílivem a odlivem. Ale vody bylo ještě dost. Nasedáme do dřevěného
školního člunu, kterým jezdí každé ráno děti do školy do vedlejší vesnice a
vyrážíme na otevřený oceán a směrem do jeskyně. Vstupné do jeskyně jsme platili
35F$ za každého, ale na vstupu do jeskyně bylo napsáno 55F$ za osobu, tak o
trochu levnější jsme to možná měli. Za loďku jako dopravu jsme museli zaplatit
80F$ dohromady.
|
Na dřevěné loďce uprostřed oceánu |
Při vstupu do jeskyně jsem měla trochu strach, voda byla
dost tmavá a nebylo tam nic moc vidět. Takže musíte vlézt do studené vody, ve
které ani nemáte tušení co na vás čeká. Tak jsme tam vlezli s trochu
staženým zadkem, ale po prvním otužení naší sluníčkem vyhřáté pokožky se
dostavila úleva a osvěžení. Voda byla nádherně čistá a průzračná až na dno, na
některých místech jsme si mohli stoupnout na pár kamenů. Průvodce nás pak
zavedl do další jeskyně, do které jsme museli podplavat kus skály. Na druhé
straně byl stísněnější prostor, tma a podivné zvuky z hlouby jeskyně. Prý
tam žije nespočet různých druhů živočichů a i pár žraloků. Zkusili jsme si
ozvěnu a podplavali zase zpátky. Viděli jsme jak místní kluci lezou po stěně
jeskyně a skáčou zpátky do vody, ale na to si netroufáme. Bylo to super.
Konečně se po dlouhé době něco zajímavého dělo. Večer jsme se zasejc nevyspali,
páč se nám vrátila spolubydlící. Nejspíš kamarádka předchozí myšky, která se
divila kde asi tak je. Neměli jsme už sílu s ní zápasit, tak jsme se
snažili usnout. Poslední noc!
|
Sawa-I-Lau-Sea Cave |
|
Sawa-I-Lau-Sea Cave |
|
Sawa-I-Lau-Sea Cave |
Den 12, 04.06.
Po snídani jsme si balili batohy a užívali si poslední den
v houpací síti. Po obědě nás naložili na loďku a směrem k ferry. To
jsme si původně teda mysleli. Místo toho nás odvezli do Blue Lagoon resortu,
kde jsme museli čekat, protože ferry mělo asi trochu zpoždění, aneb všechno ve
stylu „Fiji time“ (na všechno dost času). Rozhlížíme se po resortové pláži a
říkáme si, že jsme měli mnohem hezčí pláž. Sice na té naší nebylo tolik
lehátek, ale za lehátka si tady taky připlatíte. A myši tu prý mají taky. Nevím
jak dlouho jsme tam čekali. Možná hodinu. Pak nás zase nalodili na naší malou
dřevěnou loďku a vyrazili jsme. Pamatujete jak jsem vám říkala, že jsou místní
hrozně vychcaný? Tak tady je jak jsme k tomu došli. Když jsme vyjeli
z tohohle drahýho resortu, tak protože tam mají místňáci z naší
vesnice kamarádíčky, tak kousek před resortem najeli loďkama k sobě (oni
vezli zavazadla resortových hostů na ferry) a podali nám kanistr se zbytkem
benzínu. Na naší loďce si to dolili do motoru a kanistr vrátili. Takhle se krade
benzín z resortu. Z resortu jim to nejspíš proplatí, nebo mají
k dispozici benzínu kolik potřebují na převážení turistů a podobné zbytky
posílají do vedlejší vesnice a nikdo si toho nevšiml. Jsou prostě vychcaný!
|
Malakati village |
Jeli jsme zase přes 6 hodin s ferry. Na hlavní ostrov
do přístavu Denarau jsme dorazili až za tmy. Zasejc nás to stálo 180F$ na
osobu. V ceně je ale opět autobus, který nás doveze kam potřebujeme, tak
hledáme ten náš bus, který jede do naší ubytovny. Vypadá celkem v pohodě,
na náměstíčku je i bazén s malým tobogánem. Všude jsou Inďáci. Pokoj je
v pohodě. V koupelně teče teplá voda! Konečně, po pobytu na ostrově,
kde tekl jenom čůrek studené vody ze zdi, se můžu pořádně vysprchovat a umýt si
vlasy teplou vodou. K nezaplacení.
|
South Sea Cruises Ferry |
|
Cestou zpátky bylo pěkně hnusně, skoro celou cestu pršelo, tenhle ostrov mi připomínal naší českou zříceninu Trosky |
Den 13, 05.06.
Ráno v 5h nás zadarmo odvezli na letiště, kde jsme si
k snídani koupili pizzu. Hrozná prasárna! Ale bylo to teplý a uspokojilo
to náš hlad. Čekáme na náš let a když se nám otevře naše „gate“, tak nám padá
pusa na zem. Nikdy jsem neletěla tak malinkým letadlem. Má snad jenom kolem 80
míst. No to bude ještě sranda. A kam že to letíme? Zpátky na Zéland to není.
Naše dovolená pokračuje a my si jedeme užívat na další pacifický ostrov – na
ostrov Samoa. Druhá část dovolené se nám líbila mnohem více, Samou jsme projeli
křížem krážem komplet celou. Můžete se těšit na mnohem více fotek, více
zajímavostí a už v příštím díle se můžete těšit na žádost o ruku.
|
Fiji airport |
|
Naše mini letadélko z Fiji na Samou |
Žádné komentáře:
Okomentovat