Podělaná strachy a svítící brouci
Vím, že to nezačíná zrovna pozitivně, ale tak bohužel ani
nezačal náš druhý měsíc na Novém Zélandu. Hrozně moc jsem chtěla vidět svítící
broučky, tzv. „Glow Worms“. Jenže nechceme platit majalnt za vstup do jeskyně,
radši bychom do nějaké free jeskyně a našli je sami od sebe. Tak jsem jednu
takovou jeskyňku objevila ve městě Clifden. To že už bylo 11h večer a pršelo, i když se do
jeskyně nesmí když prší, nás samozřejmě neodradilo. Vzali jsme si pláštěnky (ve
výsledku ne proti dešti, ale proti špíně) a čelovky a vyrazili jsme pod úroveň
zemského povrchu. Hned na začátku jsme zjistili co náš výlet bude obnášet –
plazení pod šutry, lezení po zemi, vmačkávání se do úzkých uliček a brodění se
potůčky vody. Zhruba v půli cesty jsme zjistili, že se tady pod zemí
nachází taky pár podvodních „bazénků“. To už jsem měla trochu strach, ale Peťa
se zkušeně vrhl do tý studený a špinavý vody jako první a nad kolena ve vodě mi
hlásí, že je to dobrý, že se to dá zvládnout. Jenže! Voda byla fakt špinavá a
fakt děsně ledová ... no nezbylo mi nic jinýho (když Peťa už na druhý straně
byl), než tam zašmátrat nohama a po prdel ve vodě to přebrodit taky. Tak fajn,
první zkouška odvahy za náma. Následovalo pár docela vratkých žebříků, který
vedly buď nahoru nebo (což bylo horší) někam daleko dolů. I ty žebříky jsme
zvládli. Brodíme se dalšíma potůčkama, po kotníky ve špinavý a ledový vodě
(celou cestu jsme absolvovali v kroksech) a v tu chvíli se před náma
objevila mrtvá ovce. No ve mě by se krve nedořezal. Když by šlo všechno dobře,
tak bychom někde zhruba asi za tou ovcí už vyšli u těch brouků a následně i
ven, takže bychom nemuseli jít celou cestu po žebříkách a vodou zasejc zpátky.
Ale přes tu ovci prostě vlak nejede. Já se rozklepala jak debil, dolehl na mě
strach a začala jsem brečet jak malý dítě. Bylo toho všeho naráz hodně a já si
asi myslela v tu chvíli, že tam zemřeme taky – nevěděli jsme jak jsme
daleko v jeskyni a pod zemí, furt jsme šli hloubš a hloubš, tak to na mě
dolehlo. Plus do toho uvědomění, že musíme krz ten hlubokej bazén a žebříky mi
taky moc nepřidalo. Peťa se mě snaží utěšovat a rychle mě táhne pryč od tý
rozvalený ovce. Do téhle chvíle jsme samozřejmě žádný brouky neviděli, jenom
jednoho (Cave Veta) co vypadá jako obří pavouk. V tu chvíli jsem taky měla
docela problém se hnout z místa. No nic, přebrodili jsme se zpět a plazíme
se opět přes šutry a jeskyní zpátky nad zem. V posledních pár metrech, kdy
se už nemusíme tolik krčit si všimnu, že tam něco svítí v jedný skulince,
tak zhasínáme čelovky a v naprosté tmě čekáme co se bude dít. No objevili
se samozřejmě! Tak jsme tam stáli celý špinaví a na kost promrzlí a pozorovali
jak se rozsvěcuje celý strop broučkama. Parádní – takže jsme lezli zhruba
hodinu někde hluboko v jeskyni abychom nakonec zjistili, že jsou ty brouci
na uplným začátku. Zážitek tedy fakt na celý život!
