Jedenáctý měsíc - skoro jsme neprodali auto, hledáme pronájem a práci

Po dvou měsících strávených na kiwi je čas se posunout zas o kousek dál. Náš plán je jasný – jet do Aucklandu, prodat auto, koupit menší auto na ježdění do práce, najít si pronájem a najít si práci. Člověk by řekl, že to je moc úkolů na pár dnů, ale musíme zkusit štěstí a do Aucklandu se plní očekávání vydáváme. O tom jak se nám pomalu hroutil celý plán, ale nakonec vše dobře dopadlo jako v pohádce si přečtěte dále.

Naše ložnice

Tak začneme pěkně popořádku. Na konci srpna jsme si pořídili naše druhé auto s vidinou toho, že naše velké autí prodáme. Chtěli jsme Lucinku prodat jakžtakž v sezóně (spíš před začátkem sezóny) a na dojíždění do naší budoucí práce si koupit jen něco menšího. Koupili jsme si Hondu Oddysey, která se tu taky používá jako backpackarské obytné auto, ale tahle byla po zélandské rodině se všemi sedačkami, celkem pro sedm lidí. Část plánu splněna, náhradní auto máme.

Naše nové autí - Honda Oddysey, kvůli poznávací značce začínající na DBE jsme mu začali říkat Doby

Jako další jsme začali řešit práci. Na FB stránce se objevil inzerát, že na berries farmě hledají někoho do jejich kavárny/obchodu na sezónu, která začínala 25.09. a končila někdy v únoru. Hledali mladé lidi od 24 let, někoho se zkušenostmi v hotelnictví. Poslali jsme životopisy na email a hned se nám majitelka Monica ozvala, ať přijedeme na pohovor.

Před Julian's Berry Farm & Café s jejich proslulou zmrzlinou

Julian’s Berry Farm & Café  jsme nemohli přehlédnout – zářivě zelená budova hned u silnice, všude kolem pěstovali jahody, borůvky, ostružiny, maliny, angrešt, rybíz a další zkřížené odrůdy (angl. strawberries, raspberries, blackberries, boysenberries, blueberries, ranui berries, loganberries, kotataberries, black currants, red currants, cranberries, gooseberries). Z pohovoru jsem měla celkem dobrý pocit, Monica s manželem Paulem se nás ptali na detaily o našich předchozích pracích, chtěli vědět něco o nás, o tom jaký je náš cestovatelský příběh a taky o našich možnostech. Řekli jsme, že nám nezáleží na pozici, do které nás obsadí, hlavně abychom měli zajištěnou práci až do konce našeho pobytu na Zélandu. Pohovor byl v sobotu a v pondělí nám Monica hned volala, aby si ujasnila že o práci máme doopravdy zájem. Naše kladná odpověď jí potvrdila, že si nás vybrala správně a řekla nám, ať přijedeme na coffe training ve středu 20. 09. Takhle jsme splnili další bod v našem plánu a vlastně i ten nejdůležitější bod.

Když jsme měli celkem jistý, že budeme mít práci, na řadu přišlo řešit kde budeme bydlet. Dívali jsme se na Trademe, což je internetová stránka, kde lidi prodávají/kupují různě věci, auta, služby i nemovitosti. Dají se tam najít právě i pronájmy. Jeden baráček ve Whakatane jsme si vyhlídli a domluvili jsme si prohlídku. Paní Sally bydlí v přízemí, její manžel pracuje v Aucklandu a na víkendy jezdí domů za ženou. Ona je v baráku sama s kočkou a pejskem. Pronajímá druhé patro baráku, kde jsou celkem tři pokoje, dvě koupelny a malá kuchyňka s balkónem. Barák je pěkný, čistý, pokoj je prostorný a nábytek celkem moderní. Jediný problém vidíme v místní kuchyňce, páč tam není žádný sporák na vaření. Je tu lednička, mikrovlnka, malá trouba a elektrický gril. Nemáme ale moc na výběr, páč se chceme nastěhovat za dva týdny. Sepisujeme se Sally nájemní smlouvu – pokud se tomu tak dá vůbec říkat a platíme zálohu $50. Domlouváme si nájem za $240/týden pro oba. Při nastěhování zaplatíme dva nájmy dopředu a nájem na další týden, celkem teda na začátku zaplatíme nájem na tři týdny. Až se budeme chtít odstěhovat, řekneme to dva týdny dopředu a Sally si zálohu nechá jako nájemné za poslední dva týdny. Tak jo, pronájem do začátku bychom taky měli. Tak teď ta nejtěžší část – prodat naší obytnou Lucinku, která už je starší slečnou a ještě ke všemu jí vypršel Self-Contained certifikát, což snižuje o dost cenu auta. Nový certifikát jsme ale dělat nechtěli a tak musíme zkusit své štěstí prodat auto i bez certifikátu.

Whakatane - náš nový domov na dalšího půl roku

Auto dáváme nejdřív jenom na FB stránky. Ozývá se nám pár zájemců a domlouváme první schůzky v Aucklandu. Ve čtvrtek 14.09. je náš poslední den v baličce kiwi. Hodně se nám ulevilo, že tuhle etapu máme za sebou (pokud jste nečetli předchozí článek, tak byste rozhodně měli). V pátek ráno odjíždíme oběma autama z Holiday kempu v Te Puke a vyrážíme směrem do Aucklandu. První prohlídku auta máme hned odpoledne. Zastavujeme se abychom si odpočinuli v našem oblíbeném free kempu v Te Kauwhata. Mě to nedá a snažím se opravit kabely v kufru, který vypadají hrozně a díky nim se nám nedovírá kufr, ale pořád jde zavřít a zamknout, jen je tam trochu škvíra a když prší tak tam občas kape, což není příjemný a mám obavy, že auto takhle neprodáme. Spolu s tím souvisí, že když brzdíme, tak auto hlásí že couvá (na kontrolní desce bliká světýlko couvání a blbě to pípá, jako když se couvá). Bylo by lepší kdybych na to ani nešáhla, protože jsem to samozřejmě jenom zhoršila. Díky tomu, že se kabely na chvíli propojily a znovu odpojily se zamykání kufru zamklo, ale dveře od kufru byly v tu chvíli otevřené, což znamenalo, že se kufr teď nedal vůbec zavřít. No tak je jasný že takhle to auto už tuplem neprodáme. Na druhou stranu přestalo pípat couvání při zmáčknutí brzdového pedálu. Oproti tomu přestaly svítit kompletně zadní brzdová světla, takže kdybychom vyjeli na silnici, nikdo by neviděl jestli brzdíme a to je blbý. Tak na poslední chvíli rušíme tu schůzku a jedeme do servisu. Chlapík má předobjednaných aut až nad hlavu a kabely nám na rychlo spravuje na parkovišti. Samozřejmě to spravuje jen tak na oko za $25. Kufr se pořád nedá zavřít, ale aspoň svítí brzdová světla. Pro změnu začalo zase pípat to couvání při brzdění. Jsme z toho zoufalí. Dneska už do Aucklandu nejedeme, spíme tu, ráno moudřejší večera.

Druhý den jedeme do Aucklandu. Hned ráno jedeme do dalšího servisu. Včera večer jsme si ještě přes jednoho Čecha sehnali kontakt na spolehlivou opravnu v Aucklandu, kde jsme se ještě na rychlo objednali. Když jsme tam přijeli, nikdo o nás nevěděl, ale řekli, že nám to někdo opraví. Byli to Inďáci a všem vřele doporučuju se k Inďáků už nikdy ani nepřibližovat. Oni prostě ví jak to udělat aby to fungovalo na chvíli a víc nic. Opět na parkovišti nám to jeden takovej Inďák přišel opravit za $50. Jenom propojil dráty, zadní světla svítila, kufr se zavřel a šel zamknout. Bohužel nám furt pípá ten brzdový pedál a auto si myslí že couváme. Kdokoliv by za to auto sednul při zkušební jízdě by to nechtěl s takovým pípáním páč to znamená akorát problémy. Tak zkoumáme kam do dalšího servisu pojedeme a hned vedle přes ulici si všimnu nápisu toho servisu, kam jsme původně byli objednaní. V názvu bylo snad jen jedno slovo trochu jinak, proto jsme si servisy zaměnily. Tak tam přicházíme o asi tři hodiny později než jsme byli objednaní a už vůbec ani nedoufáme že nás ještě vezmou. Jsou to Číňani a naštěstí nás ještě vezmou, ale bude to za minimálně hodinu hotový. Do Aucklandu už jsme jeli oběma autama, takže máme aspoň místo kam se schovat před deštěm. V tomhle servisu s vzali dalších $80 a kufr, světla i brzdové couvání je spravený a vše funguje zatím tak jak má. Super, aspoň něco no. Máme pár schůzek domluvených na odpoledne. Autí bohužel stejně nikdo nechce, nelíbí se jim že je staré, nebo trochu pomačkané a nebo celkově přijde všem moc drahé. Začali jsme ho prodávat za $3800. Samozřejmě nastřelená cena do začátku, abychom mohli smlouvat dál. I tak se nám nedaří autí prodat. Kolem Aucklandu není žádné free místo kde se dá spát v autě, proto jedeme zase zpátky do Te Kauwhata. Večer dáváme autí na Trademe, kde je poplatek $50 (neúspěšně). V neděli je v Aucklandu velký Car Fair, kde se prodávají různá auta. Poplatek je $35 a pak je tam naše auto vystavené a lidi si ho chodí prohlížet. Nikdo se nám ze zájemců už zpátky neozval. Tak jedeme zpátky do Te Kauwhata, jedním směrem to je přes 100km, takže si každý den dost zajíždíme a proděláváme na tom víc a víc kvůli projetému benzínu. Bohužel se nám auto nepodařilo prodat. Vracíme se do Whakatane (dalších víc než 150km), kde se musíme už nastěhovat do baráčku a jít na coffe training do práce. Nevíme co bude dál. Máme strach že auto neprodáme vůbec.

Naše kuchyň s ložnicí

První den v práci byl v pohodě. Ukazovali nám jak se dělají různé druhy kávy, jak se šlehá mléko na cappuccino, latté a flat white. Monica nám ukazuje jak to v kavárně a na farmě chodí. Je to velký pozemek a celkově je celý objekt zaměřen na děti. Kromě berries farmy a kavárny, je tu taky obchod, kde si lidi můžou koupit suvenýry, marmelády, džemy, mražené berries, čerstvé berries a různé další serepetičky. Venku před celým objektem je dětská farma, kde jsou zvířátka (mládě býčka, dvě malé ovečky, dvě lamy, slepice s kohoutem, králíci a papouškové. Za venkovní zahrádkou byl minigolf. Lidi si mohli i zaplatit za prázdnou nádobu a jít si sami nasbírat jahody nebo ostružiny (angl. Pick Your Own). Lidi jezdí na farmu trávit klidně i celý den. Děti se vyřádí se zvířátkama, rodinka si zahraje minigolf, dají si oběd a zmrzlinu. Hlavním lákadlem celého objektu jsou právě berries a zmrzlina, do které se přidávají berries natrhané tady na farmě. Berries se používají i v kuchyni na omáčky, palačinky apod. Všechny džemy a marmelády jsou taky zavařované tady z místních nasbíraných berries. Vše je tu domácí a s láskou vypěstované a lidi to tady milují. Všichni v okolí farmu znají a všichni se tu aspoň jednou do sezóny zastaví – někteří i několikrát týdně.

Na konci dne jsme dostali pracovní smlouvy a jeli jsme domů.

Zvířecí farma pro děti

Druhý den jedeme do Taurangy (nejbližší velké město), kde se na autí chtějí podívat dvě mladé Němky. Nejvtipnější hlášku pronesla jedna z nich, když se ptala kolik je Petrovi let. On na to že mu je 29 a ona odpověděla: „To je pěkný, že i lidi ve tvém věku cestují.“ Tak to nás pobavilo. Jí bylo čerstvě 18 let a Petr jí nejspíš připadal už jako dědeček :-D Auto samozřejmě nechtěli. Tak jsme pokračovali do Te Kauwhata, kde jsme zase přespali. Tentokrát jedeme jenom jedním autem, páč platit benzín pro dvě auta se nám nevyplatí a říkáme si že když auto prodáme tak to nějak vyřešíme potom. Jedna zájemkyně nám napsala, že když za ní přijedeme do Waiuku, tak zařídí kontrolu auta v servisu a když bude všechno v pohodě, tak auto koupí. Je to kousek pod Aucklandem, takže si až tolik nezajedeme. Servis trval něco kolem hodiny a výsledek stál za prd. Prý je auto v pořádku, jen několik drobností je potřeba opravit a tyhle drobnosti by stáli dohromady $1000. Ona samozřejmě auto s takovou částkou nutnou na opravy nechce a my si ťukáme na čelo, že drobnosti asi nejsou za tolik peněz. Tak nic, jedeme zase do Aucklandu. Máme domluvený ještě dva zájemce v Aucklandu. První pár z Argentiny chce auto dát do servisu k Inďákům. Pamatujete co jsem říkala o těch Inďácích? Tak vypadalo to, že se na auto skoro ani nepodívali, ale nutné opravy by prý byly za $1000. Je zajímavý, že našli úplně jiné závady než v předchozím servisu, kde našli zase úplně něco jiného. Prostě co servis, to jiné závady, což je prostě nepochopitelné. Jdeme s cenou dolu, ale ani tak auto nechtějí. Už jsem z toho fakt zoufalá, páč si nemůžeme dovolit jezdit furt 300km tam a 300km zpátky jen proto aby nám všichni říkali že auto nechtějí. Prodat auto v okolí Whakatane je nemyslitelné, páč všichni přilétají do Aucklandu a chtějí koupit auto rovnou tam. Máme před sebou poslední zájemce a už tomu nedávám vůbec žádnou naději. Jsou to opět mladí Němci, tentokrát pár. Chtějí auto jen na 3 měsíce a pak ho zase prodají. Přesvědčujeme je, že díky škrábancům jim auto nikdo neukradne/nevykrade. Taky jdu s cenou hned dolů na $3000 a upozorňuju je, že je jedna věc špatně (abychom je netahali za nos, že je vše v pořádku, neřekli jsme všechny závady samozřejmě, ale jen něco málo). I tak na tom už proděláváme, koupili jsme autí za $3800 a narvali jsme do toho min. dalších $2000 na opravách. Ale jak mi řekl můj taťka – „Každé staré auto je jako nekonečná pokladnička, furt do toho budete cpát peníze a furt bude něco potřebovat opravit.“ A má samozřejmě pravdu, protože to tak bohužel je. Překvapuje nás, že tenhle německý pár nechce jít s autem do servisu a hned se domlouváme, že jim auto zítra přivezeme a půjdeme společně na poštu vyplnit papíry o přepsání majitele. V tuhle chvíli už je výhodnější si zaplatit hotel, přespat v Aucklandu a druhý den jet domů do Whakatane autobusem. Přes hostelworld si rezervujeme postel ve společném smíšeném pokoji (angl. doorm) za $20/os. + $12 parkování. Spíme na palandách a v pokoji se nedá vůbec dýchat, plus si někdo do dlouho do noci pouští nahlas nějaký videa, takže se ani moc nevyspíme.

Noční Auckland

Další den jdeme na poštu, přepisujeme auto, bereme si peníze v hotovosti a předáváme klíčky od auta. S pocitem neskutečné volnosti jdeme pěšky na autobusovou zastávku. Jdeme asi přes hodinu a dost nám vyhládlo. U zastávky jsou zrovna nějaké farmářské trhy tak si dáváme slaninové burgry a nějaké smažené koule s chobotničkama a krevetama. Autobusem jsme jeli celkem 4 hodiny, ale autobus jel jenom do Taurangy. Museli jsme si sehnat ještě odvoz do Whakatane. Přes FB stránku jsme se zeptali jestli někdo nemá stejnou cestu a nevezme nás s sebou. Ozval se nám nějaký mladý Slovák, že nás odveze. Před několika dny přiletěl a první kde se ubytoval byl ten ošklivý Holiday kemp v Te Puke, kde jsme spali i my. Neúspěšně hledá práci a je ze Zélandu dost zklamaný. Snažíme se mu vymluvit ten pocit a přesvědčit ho, aby to nevzdával a procestoval hlavně jižní ostrov, který je podle nás mnohem hezčí. Předáváme mu nějaké informace a rady a děkujeme mu za free odvoz. Doteď nevíme proč to udělal, asi jen potřeboval v cizí zemi najít nějakou spřízněnou duši, někoho kdo by ho vyslechl a poradil. My jsme rádi, že jsme se měli jak dostat domů.

Smažené koule s krevetama a chobotničkama

Bacon Burger

I přes všechny překážky se konečně koná Happy End jako z pohádky. Máme bydlení, máme práci, prodali jsme obytné auto a koupili jsme menší auto. I když jsme na tom prodělali, tak peníze nejsou všechno a rozhodně to dopadlo lépe, než nechat auto stát v příkopu nebo podobně končící scénáře.

Spokojený jedeme zpět z Aucklandu do Taurangy autobusem, konečně bez auta :-)

V autě jsme žili 10 měsíců. Je to neuvěřitelné ale opravdu jsme to dokázali. Žít společně na tak malém prostoru. Někdo by si mohl myslet, že to nezvládneme, ale nás to jen utvrdilo v tom, že jsme stvoření jeden pro druhého a je nám souzeno být spolu do konce života. Bydlet na tak malém prostoru, který tvoří jen vnitřek auta, kde jsou jen přední sedačky a postel vzadu v autě dá opravdu zabrat, není to procházka růžovým sadem, ale proto je dobré si růžové brýle sundat a vnímat jeden druhého takový jací jsme a naučit se mít tak rádi. Víme, že společně dokážeme překonat cokoliv nám život naskládá pod nohy. Taky víme, že spolu dokážeme strávit klidně celý měsíc 24 hodin 7 dní v týdnu a pořád se budeme mít rádi. Někdo spolu nedokáže vydržet ani na dovolené, některé páry se pohádají jen přijdou domů z práce, někdo nezvládne tíhu stereotypu a začnou se dít ošklivé věci. Věřím tomu, že my dva společně dokážeme všechno. Hodně párů se tady na Zélandu rozešlo, podle mě je to i proto, že spolu předtím nebydleli nebo netrávili tolik společného času. Z auta totiž nemáte kam utéct a když cestujete třeba měsíc v kuse (nebo i déle), tak to znamená, že jste neustále spolu. Každý den plánujete co uvidíte, kam půjdete, co zažijete, co budete jíst a kde, kde budete spát, jak se do daného místa dostanete, co budete dělat když to nevyjde, společně hledáte práci, hledáte bydlení, řešíte nejrůznější situace které při vašem dobrodružství nastanou a přesto si to užijete na plno a zůstanete si navzájem oporou. To je podle mě láska a jsem neskutečně šťastná, že jsem ve svém životě našla pravou lásku!

My dva v Hobitíně

Máme před sebou poslední etapu našeho novozélandského snu. O tom jak jsme pracovali v Julian’s Berry Farm & Café, co bylo náplní naší práce, jak jsme hledali nové bydlení a jak jsme žádali o prodloužení víz se dozvíte zasejc příště.

Pac a pusu ;*