Po dvou
měsících strávených na kiwi je čas se posunout zas o kousek dál. Náš plán je jasný – jet do
Aucklandu, prodat auto, koupit menší auto na ježdění do práce, najít si
pronájem a najít si práci. Člověk by řekl, že to je moc úkolů na pár dnů, ale
musíme zkusit štěstí a do Aucklandu se plní očekávání vydáváme. O tom jak se
nám pomalu hroutil celý plán, ale nakonec vše dobře dopadlo jako v pohádce
si přečtěte dále.
Naše ložnice |
Tak začneme pěkně popořádku. Na konci srpna jsme si pořídili naše druhé auto s vidinou toho, že naše velké autí prodáme. Chtěli jsme Lucinku prodat jakžtakž v sezóně (spíš před začátkem sezóny) a na dojíždění do naší budoucí práce si koupit jen něco menšího. Koupili jsme si Hondu Oddysey, která se tu taky používá jako backpackarské obytné auto, ale tahle byla po zélandské rodině se všemi sedačkami, celkem pro sedm lidí. Část plánu splněna, náhradní auto máme.
Naše nové autí - Honda Oddysey, kvůli poznávací značce začínající na DBE jsme mu začali říkat Doby |
Jako další
jsme začali řešit práci. Na FB stránce se objevil inzerát, že na berries farmě
hledají někoho do jejich kavárny/obchodu na sezónu, která začínala 25.09. a
končila někdy v únoru. Hledali mladé lidi od 24 let, někoho se zkušenostmi
v hotelnictví. Poslali jsme životopisy na email a hned se nám majitelka
Monica ozvala, ať přijedeme na pohovor.
Před Julian's Berry Farm & Café s jejich proslulou zmrzlinou |
Julian’s
Berry Farm & Café jsme nemohli
přehlédnout – zářivě zelená budova hned u silnice, všude kolem pěstovali
jahody, borůvky, ostružiny, maliny, angrešt, rybíz a další zkřížené odrůdy
(angl. strawberries, raspberries, blackberries, boysenberries, blueberries,
ranui berries, loganberries, kotataberries, black currants, red currants,
cranberries, gooseberries). Z pohovoru jsem měla celkem dobrý pocit,
Monica s manželem Paulem se nás ptali na detaily o našich předchozích pracích,
chtěli vědět něco o nás, o tom jaký je náš cestovatelský příběh a taky o našich
možnostech. Řekli jsme, že nám nezáleží na pozici, do které nás obsadí, hlavně
abychom měli zajištěnou práci až do konce našeho pobytu na Zélandu. Pohovor byl
v sobotu a v pondělí nám Monica hned volala, aby si ujasnila že o
práci máme doopravdy zájem. Naše kladná odpověď jí potvrdila, že si nás vybrala
správně a řekla nám, ať přijedeme na coffe training ve středu 20. 09. Takhle
jsme splnili další bod v našem plánu a vlastně i ten nejdůležitější bod.
Když jsme
měli celkem jistý, že budeme mít práci, na řadu přišlo řešit kde budeme bydlet.
Dívali jsme se na Trademe, což je internetová stránka, kde lidi
prodávají/kupují různě věci, auta, služby i nemovitosti. Dají se tam najít
právě i pronájmy. Jeden baráček ve Whakatane jsme si vyhlídli a domluvili jsme
si prohlídku. Paní Sally bydlí v přízemí, její manžel pracuje
v Aucklandu a na víkendy jezdí domů za ženou. Ona je v baráku sama
s kočkou a pejskem. Pronajímá druhé patro baráku, kde jsou celkem tři
pokoje, dvě koupelny a malá kuchyňka s balkónem. Barák je pěkný, čistý,
pokoj je prostorný a nábytek celkem moderní. Jediný problém vidíme
v místní kuchyňce, páč tam není žádný sporák na vaření. Je tu lednička,
mikrovlnka, malá trouba a elektrický gril. Nemáme ale moc na výběr, páč se
chceme nastěhovat za dva týdny. Sepisujeme se Sally nájemní smlouvu – pokud se
tomu tak dá vůbec říkat a platíme zálohu $50. Domlouváme si nájem za $240/týden
pro oba. Při nastěhování zaplatíme dva nájmy dopředu a nájem na další týden,
celkem teda na začátku zaplatíme nájem na tři týdny. Až se budeme chtít
odstěhovat, řekneme to dva týdny dopředu a Sally si zálohu nechá jako nájemné
za poslední dva týdny. Tak jo, pronájem do začátku bychom taky měli. Tak teď ta
nejtěžší část – prodat naší obytnou Lucinku, která už je starší slečnou a ještě
ke všemu jí vypršel Self-Contained certifikát, což snižuje o dost cenu auta.
Nový certifikát jsme ale dělat nechtěli a tak musíme zkusit své štěstí prodat
auto i bez certifikátu.
Whakatane - náš nový domov na dalšího půl roku |
Auto dáváme
nejdřív jenom na FB stránky. Ozývá se nám pár zájemců a domlouváme první
schůzky v Aucklandu. Ve čtvrtek 14.09. je náš poslední den v baličce
kiwi. Hodně se nám ulevilo, že tuhle etapu máme za sebou (pokud jste nečetli
předchozí článek, tak byste rozhodně měli). V pátek ráno odjíždíme oběma
autama z Holiday kempu v Te Puke a vyrážíme směrem do Aucklandu.
První prohlídku auta máme hned odpoledne. Zastavujeme se abychom si odpočinuli
v našem oblíbeném free kempu v Te Kauwhata. Mě to nedá a snažím se
opravit kabely v kufru, který vypadají hrozně a díky nim se nám nedovírá
kufr, ale pořád jde zavřít a zamknout, jen je tam trochu škvíra a když prší tak
tam občas kape, což není příjemný a mám obavy, že auto takhle neprodáme. Spolu
s tím souvisí, že když brzdíme, tak auto hlásí že couvá (na kontrolní
desce bliká světýlko couvání a blbě to pípá, jako když se couvá). Bylo by lepší
kdybych na to ani nešáhla, protože jsem to samozřejmě jenom zhoršila. Díky
tomu, že se kabely na chvíli propojily a znovu odpojily se zamykání kufru
zamklo, ale dveře od kufru byly v tu chvíli otevřené, což znamenalo, že se
kufr teď nedal vůbec zavřít. No tak je jasný že takhle to auto už tuplem neprodáme.
Na druhou stranu přestalo pípat couvání při zmáčknutí brzdového pedálu. Oproti
tomu přestaly svítit kompletně zadní brzdová světla, takže kdybychom vyjeli na
silnici, nikdo by neviděl jestli brzdíme a to je blbý. Tak na poslední chvíli
rušíme tu schůzku a jedeme do servisu. Chlapík má předobjednaných aut až nad
hlavu a kabely nám na rychlo spravuje na parkovišti. Samozřejmě to spravuje jen
tak na oko za $25. Kufr se pořád nedá zavřít, ale aspoň svítí brzdová světla.
Pro změnu začalo zase pípat to couvání při brzdění. Jsme z toho zoufalí.
Dneska už do Aucklandu nejedeme, spíme tu, ráno moudřejší večera.
Druhý den
jedeme do Aucklandu. Hned ráno jedeme do dalšího servisu. Včera večer jsme si
ještě přes jednoho Čecha sehnali kontakt na spolehlivou opravnu
v Aucklandu, kde jsme se ještě na rychlo objednali. Když jsme tam přijeli,
nikdo o nás nevěděl, ale řekli, že nám to někdo opraví. Byli to Inďáci a všem
vřele doporučuju se k Inďáků už nikdy ani nepřibližovat. Oni prostě ví jak
to udělat aby to fungovalo na chvíli a víc nic. Opět na parkovišti nám to jeden
takovej Inďák přišel opravit za $50. Jenom propojil dráty, zadní světla
svítila, kufr se zavřel a šel zamknout. Bohužel nám furt pípá ten brzdový pedál
a auto si myslí že couváme. Kdokoliv by za to auto sednul při zkušební jízdě by
to nechtěl s takovým pípáním páč to znamená akorát problémy. Tak zkoumáme
kam do dalšího servisu pojedeme a hned vedle přes ulici si všimnu nápisu toho
servisu, kam jsme původně byli objednaní. V názvu bylo snad jen jedno
slovo trochu jinak, proto jsme si servisy zaměnily. Tak tam přicházíme o asi tři
hodiny později než jsme byli objednaní a už vůbec ani nedoufáme že nás ještě
vezmou. Jsou to Číňani a naštěstí nás ještě vezmou, ale bude to za minimálně
hodinu hotový. Do Aucklandu už jsme jeli oběma autama, takže máme aspoň místo
kam se schovat před deštěm. V tomhle servisu s vzali dalších $80 a
kufr, světla i brzdové couvání je spravený a vše funguje zatím tak jak má.
Super, aspoň něco no. Máme pár schůzek domluvených na odpoledne. Autí bohužel
stejně nikdo nechce, nelíbí se jim že je staré, nebo trochu pomačkané a nebo
celkově přijde všem moc drahé. Začali jsme ho prodávat za $3800. Samozřejmě
nastřelená cena do začátku, abychom mohli smlouvat dál. I tak se nám nedaří
autí prodat. Kolem Aucklandu není žádné free místo kde se dá spát v autě,
proto jedeme zase zpátky do Te Kauwhata. Večer dáváme autí na Trademe, kde je
poplatek $50 (neúspěšně). V neděli je v Aucklandu velký Car Fair, kde
se prodávají různá auta. Poplatek je $35 a pak je tam naše auto vystavené a
lidi si ho chodí prohlížet. Nikdo se nám ze zájemců už zpátky neozval. Tak
jedeme zpátky do Te Kauwhata, jedním směrem to je přes 100km, takže si každý
den dost zajíždíme a proděláváme na tom víc a víc kvůli projetému benzínu.
Bohužel se nám auto nepodařilo prodat. Vracíme se do Whakatane (dalších víc než
150km), kde se musíme už nastěhovat do baráčku a jít na coffe training do
práce. Nevíme co bude dál. Máme strach že auto neprodáme vůbec.
Naše kuchyň s ložnicí |
První den
v práci byl v pohodě. Ukazovali nám jak se dělají různé druhy kávy,
jak se šlehá mléko na cappuccino, latté a flat white. Monica nám ukazuje jak to
v kavárně a na farmě chodí. Je to velký pozemek a celkově je celý objekt
zaměřen na děti. Kromě berries farmy a kavárny, je tu taky obchod, kde si lidi
můžou koupit suvenýry, marmelády, džemy, mražené berries, čerstvé berries a
různé další serepetičky. Venku před celým objektem je dětská farma, kde jsou
zvířátka (mládě býčka, dvě malé ovečky, dvě lamy, slepice s kohoutem,
králíci a papouškové. Za venkovní zahrádkou byl minigolf. Lidi si mohli i
zaplatit za prázdnou nádobu a jít si sami nasbírat jahody nebo ostružiny (angl.
Pick Your Own). Lidi jezdí na farmu trávit klidně i celý den. Děti se vyřádí se
zvířátkama, rodinka si zahraje minigolf, dají si oběd a zmrzlinu. Hlavním
lákadlem celého objektu jsou právě berries a zmrzlina, do které se přidávají
berries natrhané tady na farmě. Berries se používají i v kuchyni na
omáčky, palačinky apod. Všechny džemy a marmelády jsou taky zavařované tady
z místních nasbíraných berries. Vše je tu domácí a s láskou
vypěstované a lidi to tady milují. Všichni v okolí farmu znají a všichni
se tu aspoň jednou do sezóny zastaví – někteří i několikrát týdně.
Na konci
dne jsme dostali pracovní smlouvy a jeli jsme domů.
Zvířecí farma pro děti |
Druhý den
jedeme do Taurangy (nejbližší velké město), kde se na autí chtějí podívat dvě
mladé Němky. Nejvtipnější hlášku pronesla jedna z nich, když se ptala
kolik je Petrovi let. On na to že mu je 29 a ona odpověděla: „To je pěkný, že i
lidi ve tvém věku cestují.“ Tak to nás pobavilo. Jí bylo čerstvě 18 let a Petr
jí nejspíš připadal už jako dědeček :-D Auto samozřejmě nechtěli. Tak jsme
pokračovali do Te Kauwhata, kde jsme zase přespali. Tentokrát jedeme jenom
jedním autem, páč platit benzín pro dvě auta se nám nevyplatí a říkáme si že
když auto prodáme tak to nějak vyřešíme potom. Jedna zájemkyně nám napsala, že
když za ní přijedeme do Waiuku, tak zařídí kontrolu auta v servisu a když
bude všechno v pohodě, tak auto koupí. Je to kousek pod Aucklandem, takže
si až tolik nezajedeme. Servis trval něco kolem hodiny a výsledek stál za prd.
Prý je auto v pořádku, jen několik drobností je potřeba opravit a tyhle
drobnosti by stáli dohromady $1000. Ona samozřejmě auto s takovou částkou
nutnou na opravy nechce a my si ťukáme na čelo, že drobnosti asi nejsou za
tolik peněz. Tak nic, jedeme zase do Aucklandu. Máme domluvený ještě dva
zájemce v Aucklandu. První pár z Argentiny chce auto dát do servisu
k Inďákům. Pamatujete co jsem říkala o těch Inďácích? Tak vypadalo to, že
se na auto skoro ani nepodívali, ale nutné opravy by prý byly za $1000. Je
zajímavý, že našli úplně jiné závady než v předchozím servisu, kde našli
zase úplně něco jiného. Prostě co servis, to jiné závady, což je prostě
nepochopitelné. Jdeme s cenou dolu, ale ani tak auto nechtějí. Už jsem
z toho fakt zoufalá, páč si nemůžeme dovolit jezdit furt 300km tam a 300km
zpátky jen proto aby nám všichni říkali že auto nechtějí. Prodat auto
v okolí Whakatane je nemyslitelné, páč všichni přilétají do Aucklandu a
chtějí koupit auto rovnou tam. Máme před sebou poslední zájemce a už tomu
nedávám vůbec žádnou naději. Jsou to opět mladí Němci, tentokrát pár. Chtějí
auto jen na 3 měsíce a pak ho zase prodají. Přesvědčujeme je, že díky
škrábancům jim auto nikdo neukradne/nevykrade. Taky jdu s cenou hned dolů
na $3000 a upozorňuju je, že je jedna věc špatně (abychom je netahali za nos,
že je vše v pořádku, neřekli jsme všechny závady samozřejmě, ale jen něco
málo). I tak na tom už proděláváme, koupili jsme autí za $3800 a narvali jsme
do toho min. dalších $2000 na opravách. Ale jak mi řekl můj taťka – „Každé
staré auto je jako nekonečná pokladnička, furt do toho budete cpát peníze a
furt bude něco potřebovat opravit.“ A má samozřejmě pravdu, protože to tak
bohužel je. Překvapuje nás, že tenhle německý pár nechce jít s autem do
servisu a hned se domlouváme, že jim auto zítra přivezeme a půjdeme společně na
poštu vyplnit papíry o přepsání majitele. V tuhle chvíli už je výhodnější
si zaplatit hotel, přespat v Aucklandu a druhý den jet domů do Whakatane
autobusem. Přes hostelworld si rezervujeme postel ve společném smíšeném pokoji
(angl. doorm) za $20/os. + $12 parkování. Spíme na palandách a v pokoji se
nedá vůbec dýchat, plus si někdo do dlouho do noci pouští nahlas nějaký videa,
takže se ani moc nevyspíme.
Noční Auckland |
Další den
jdeme na poštu, přepisujeme auto, bereme si peníze v hotovosti a předáváme
klíčky od auta. S pocitem neskutečné volnosti jdeme pěšky na autobusovou
zastávku. Jdeme asi přes hodinu a dost nám vyhládlo. U zastávky jsou zrovna
nějaké farmářské trhy tak si dáváme slaninové burgry a nějaké smažené koule
s chobotničkama a krevetama. Autobusem jsme jeli celkem 4 hodiny, ale
autobus jel jenom do Taurangy. Museli jsme si sehnat ještě odvoz do Whakatane.
Přes FB stránku jsme se zeptali jestli někdo nemá stejnou cestu a nevezme nás s sebou.
Ozval se nám nějaký mladý Slovák, že nás odveze. Před několika dny přiletěl a
první kde se ubytoval byl ten ošklivý Holiday kemp v Te Puke, kde jsme
spali i my. Neúspěšně hledá práci a je ze Zélandu dost zklamaný. Snažíme se mu
vymluvit ten pocit a přesvědčit ho, aby to nevzdával a procestoval hlavně jižní
ostrov, který je podle nás mnohem hezčí. Předáváme mu nějaké informace a rady a
děkujeme mu za free odvoz. Doteď nevíme proč to udělal, asi jen potřeboval
v cizí zemi najít nějakou spřízněnou duši, někoho kdo by ho vyslechl a
poradil. My jsme rádi, že jsme se měli jak dostat domů.
Smažené koule s krevetama a chobotničkama |
Bacon Burger |
I přes
všechny překážky se konečně koná Happy End jako z pohádky. Máme bydlení,
máme práci, prodali jsme obytné auto a koupili jsme menší auto. I když jsme na
tom prodělali, tak peníze nejsou všechno a rozhodně to dopadlo lépe, než nechat
auto stát v příkopu nebo podobně končící scénáře.
Spokojený jedeme zpět z Aucklandu do Taurangy autobusem, konečně bez auta :-) |
V autě
jsme žili 10 měsíců. Je to neuvěřitelné ale opravdu jsme to dokázali. Žít
společně na tak malém prostoru. Někdo by si mohl myslet, že to nezvládneme, ale
nás to jen utvrdilo v tom, že jsme stvoření jeden pro druhého a je nám
souzeno být spolu do konce života. Bydlet na tak malém prostoru, který tvoří
jen vnitřek auta, kde jsou jen přední sedačky a postel vzadu v autě dá
opravdu zabrat, není to procházka růžovým sadem, ale proto je dobré si růžové
brýle sundat a vnímat jeden druhého takový jací jsme a naučit se mít tak rádi.
Víme, že společně dokážeme překonat cokoliv nám život naskládá pod nohy. Taky
víme, že spolu dokážeme strávit klidně celý měsíc 24 hodin 7 dní v týdnu a
pořád se budeme mít rádi. Někdo spolu nedokáže vydržet ani na dovolené, některé
páry se pohádají jen přijdou domů z práce, někdo nezvládne tíhu stereotypu
a začnou se dít ošklivé věci. Věřím tomu, že my dva společně dokážeme všechno.
Hodně párů se tady na Zélandu rozešlo, podle mě je to i proto, že spolu předtím
nebydleli nebo netrávili tolik společného času. Z auta totiž nemáte kam
utéct a když cestujete třeba měsíc v kuse (nebo i déle), tak to znamená,
že jste neustále spolu. Každý den plánujete co uvidíte, kam půjdete, co
zažijete, co budete jíst a kde, kde budete spát, jak se do daného místa
dostanete, co budete dělat když to nevyjde, společně hledáte práci, hledáte
bydlení, řešíte nejrůznější situace které při vašem dobrodružství nastanou a
přesto si to užijete na plno a zůstanete si navzájem oporou. To je podle mě
láska a jsem neskutečně šťastná, že jsem ve svém životě našla pravou lásku!
My dva v Hobitíně |
Máme před
sebou poslední etapu našeho novozélandského snu. O tom jak jsme pracovali
v Julian’s Berry Farm & Café, co bylo náplní naší práce, jak jsme
hledali nové bydlení a jak jsme žádali o prodloužení víz se dozvíte zasejc
příště.
Pac a pusu
;*
Žádné komentáře:
Okomentovat