Dneska jedeme do Apie vrátit naše vozidlo. Všechno oukej,
tak jdeme na busové nádraží hledat ten správný autobus. Je to docela děs, každý
autobus má vepředu napsaný kam zhruba jede, do jaké oblasti. Zastávky tu
nejsou. Pokud chcete někde vystoupit, tak zatáhnete za provázek nad vaším
místem (tím se zatroubí na řidiče) a řidič vám u krajnice zastaví. Takhle si
každý může zastavit autobus přímo před svým barákem, nebo u obchodu apod. Víme,
do jaké oblasti potřebujeme jet, ale takový autobus nemůžeme najít. Tak se
ptáme jiných řidičů, které autobusy jedou k Lalomanu pláži. Ukazují někam
na konec autobusového nádraží a říkají, že by snad měl mít modrou barvu. Super
no, všechny autobusy jsou tu barevny, nasprejovaný, pokreslený a popsaný. Nevadí,
jdeme se ptát dál. Po chvíli nám konečně jeden řidič řekne, že jede tam kam
potřebujeme. V autobusu se moc nehraje na to, že jedno místo je jen pro
jednoho člověka. Když už je bus narvaný a není si kam sednout, tak si lidi
prostě sednou jeden na druhého. Je jedno jestli se znají nebo ne. Já si radši
sedla Peťovi na klín rovnou, aby si na něj nesedla nějaká samoánka. Po chvíli
ho samozřejmě začnou bolet nohy, ale není zbytí, všude kolem je narváno
k prasknutí a vedle nás sedí taky nějaký kluk s holkou na klíně. Hold
mačkanice jak má být. Dokodrcáme se takhle až na naše místo, cesta trvala přes
dvě hodiny. Celý zpocený skáčeme hned do moře a zbytek dne se válíme na pláži.
|
Místní autobus, kvůli dešti má vytažený okna, jinak jsou pryč |
Po večeři je show pro hosty. Říkají tomu FiaFia Dance Show.
Místní tancují jejich typické tance a zpívají. Je to celkem sranda, i když po
chvíli už je to na nás dost dlouhý.
|
K večeři jsme dostali tyhle červený potvory |
Den 19, 11. 06.
Dopoledne jsme šli zase šnorchlovat, strávili jsme tam možná
i víc než dvě hodiny. Petr si samozřejmě spálil záda, jako vždycky. Dneska je
sobota, to znamená, že dostaneme zadarmo oběd formou bufetu (jinak není oběd
v ceně ubytování).
|
Selátko k obědu, trochu ho spálili |
Celý den jsme vlastně strávili pak na pláži, střídavě jsme
se opalovali (Peťa zůstal už radši ve stínu) a koupali v moři. Super
relax.
|
Lenošení s kokosem |
|
Pózování na pláži |
Den 20, 12. 06.
Asi pět minut chůze od našeho ubytování je takový malý
stánek s jídlem. mají tam jen čínské polívky, sušenky, sladkosti, krekry a
tuňáka, vodu a další kraviny. Nic pořádnýho k jídlu. Tak kupujeme aspoň
krekry. Zabalili jsme si batohy a od 12h čekali na bus. Přijel až v jednu
hodinu. Nějaké jízdní řády tu nemají, je pouze jeden čas který musí dodržet a
to je čas, kdy vyrážejí ze své první zastávky. Pak se čas odvíjí od toho kolik
lidí jede a kde kdo chce zastavit. Chceme se svézt jenom kousek do vedlejší
vesnice, kde pro nás přijede loďka a odveze nás na osamělý ostrůvek, kde budeme
úplně sami. Rezervovali jsme to předem přes Facebook, takže o nás věděli.
Chvíli jsme čekali na molu než přijede člun. Cestou na ostrov Namu‘a jsem
konečně viděla ty vysněné želvy. Sice ne zblízka, plavali kolem nás dvě
v moři, ale i tak jsem byla ráda.
|
Čekání na loďku |
|
Čekání na loďku na Namu'a Island |
Po příjezdu si dáme věci do našich přístřešků (Namu’a Beach
Fales, 120 tala/os, v ceně je i cesta tam a zpět loďkou) a jdeme se hned
koupat do moře, který je ale hrozně mělký. Všude je taková divná mořská tráva,
na kterou se bojím šlápnout. Tak i když mám vody po stehna, tak se radši hned
namočím a plavu dál abych nemusela jít po té trávě. Žene se nějaká bouřka, voda
je trochu špinavá, páč fouká dost vítr. Pak odpočíváme na pláži.
|
Namu'a Beach Fales |
Den 21, 13. 06.
Ráno jsme se hned vydali šnorchlovat, dokud je ještě dost
vody (než bude zase odliv, který je v tuhle roční dobu přes den). Nic moc
teda, našli jsme nějaký krásný rybky a korály, ale spíš prd. Želvy nikde. Večer
dost pršelo a vypadá to, že bude pršet zase. Počasí nám moc nepřeje. Než zase
začne pršet, tak se vydáváme na vrcholek jediného kopce, který na ostrově je (a
z kterého je vlastně ostrov vytvořen). Trochu to klouže, páč pršelo (nečekaně
žejo). Všude hromada komárů, takže opět nezastavujeme. Na vrcholku nás zaujalo
nějaké šustění a i podle toho co říkal majitel Beach Fales, tak je tu obrovské
hnízdiště netopýrů. A fakt že jo. Všude kolem vidíme jak na větvích visí
netopýři. Petr je z toho nadšenej! Já se snažím pochodovat kolem aby mě
nežrali komáři.
|
Netopýři kam se podíváš |
Po chvíli jdeme zpět. Výhled teda žádný, všude jsou stromy a
na moře vidět moc není. Cestou pozorujeme kraby poustevníky. Kvůli tomu, že tu
není moc lidí (naše domněnka), tak narostli do celkem velkých rozměrů. Snažíme
se je vyfotit, ale moc se nám nedaří. Komáři nám stále znepříjemňují život.
|
Nic moc výhled, ale selfie musí být |
|
Krab poustevník |
Cestou dolů si všimneme, že hned za hlavní budovou, ve které
je jídelna, si pěstují vlastní banány. Nikdy jsem neviděla takhle růst banány, takže
pro mě super!
|
Banány |
Den 22, 14. 06.
Celý den příšerně prší. Zrovna když si naplánujeme cestu na
soukromý ostrov, kde to má být fakt ráj na zemi, tak celou noc tak prší že se
v těch přístřeškách moc nevyspíme a za deště stahujeme plachty abychom
nezmokli. Ani pláž jsme si tolik neužili za deště. Po obědě nás musí zavést
zpátky na hlavní ostrov. V dešti to není nic moc. Naštěstí se majitel
nabídne, že nás jeho sestra může zavést zpátky do Taufua Beach Fales, tak aspoň
nemusíme čekat na bus. To bychom byli pěkně zmoklý.
Den 23, 24, 25 a 26, 15. 06.-18. 06.
Bohužel nám počasí moc nepřeje. Skoro celý den i celou noc
prší. Je to dost slejvák. Moře je pořádně rozbouřený a vlny jsou obrovský. Do
moře se teda neodvážíme. Celou dobu se jen tak poflakujeme v jídelně nebo
v naší chýšce. Po dlouhý době jsem si vzpomněla na hru lodě, tak jsme si
dali pár soubojů. Většinou jsem prohrála samozřejmě. Úspěšně si neustále
vybíjíme mobily, klidně i třikrát za den. Peťovi začala trochu hnisat noha,
takže nemůžeme jít ani na procházku když přestalo na chvíli pršet. Má to
otlačený a odřený z žabky a udělal se mu na tom mega strup. Bohužel kvůli
místnímu podnebí se mu rána ne a ne zahojit a zacelit, má to furt otevřený. Tak
po zbytek našeho pobytu v Taufua Beach Fales se jen válíme, lenošíme a
paříme různé hry. V neděli jsme se vydali aspoň do místního kostela.
Jejich mše je příšerně dlouhá, část je v samoánštině a část
v angličtině. Všichni jsou oblečeni do bílé barvy. Je to celkem zajímavý,
ale hrozně dlouhý. Z dřevěných sedaček nás akorát bolí zadnice. Nejvíc se
mi líbilo, když zpívali, to fakt stálo za to.
|
Místní kostel |
Žádné komentáře:
Okomentovat