Ahoj všichni :)
Vím, že už je to hrozně dlouho co jsem nic nenapsala. Hlavním důvodem byl čas, kterého jsme měli nedostatek. Druhým důvodem bylo to, že vlastně ani nebylo nic nového o čem bych mohla psát – práce a práce, pořád dokola. Ale náš pracovní pobyt tady v Německu už se chýlí ke konci a s tímto dlouho očekávaným koncem přichází i začátek. „Začátek čeho?“ říkáte si. A o tom bude právě ten dnešní článek, o změnách, které nás čekají a o nových začátcích.
Ve Frankfurtu nad Mohanem jsme strávili celkem 4,5 měsíce; 133 dní; 3 192 hodin; 191 520 minut; atd. Co tím chci především říct – byli jsme tu už strašně dlouho! A už se těšíme domů! Zpátky do Frankfurtu jsem se vždycky těšila a tomu tak zůstane i nadále, je to nádherné město, tolik přírody uprostřed centra města včetně řeky, na které jsme strávili většinu výše zmíněného času. Je zde tolik krás co navštívit a tolik možností jak se zabavit. Našli jsme si tu i kamarády, kteří jak doufáme, zůstanou našimi kamarády už napořád.
Už dlouho dopředu jsme se snažili přijít na to, co vlastně chceme dál dělat, čím budeme, co podnikneme, co nás v budoucnu čeká a došli jsme k závěru, že s plánováním dětí a rodinným stereotypem můžeme ještě chvilku počkat. Já jsem v tomto roce úspěšně dokončila bakalářské studium a Petr úspěšně dokončil maturitu. Škola nám tedy skončila ve stejnou chvíli. Samozřejmě tu byla ještě možnost pokračovat dál ve studiu, ale za ty „vyhozené“ peníze a tolik zničených nervů nám to nestálo. A co teda bude dál? Pracovat dokud z nás nesedřou v 70 letech kůži? Na to máme ještě chvíli čas. A tak jsme se rozhodli, že budeme cestovat a proč se rovnou nevydat na druhý konec světa?! A takto jsme se dostali od školy a stálého zaměstnání k jednosměrným letenkám. Mě se myšlenka cestování zrodila v hlavě už v době studia, studovala jsem taky Cestovní ruch, tak co jiného očekávat, že? Petr mi už v době našeho seznámení pořád básnil o tom, jak se chce z České republiky odstěhovat a zkusit štěstí někde jinde. A tak jsem vzala v úvahu jeho dvě vysněné destinace, totiž Kanadu a Nový Zéland. Ani vlastně nevím proč, ale mnohem víc se mi zamlouval nápad s Novým Zélandem. A tak jsem začala zjišťovat informace.
Všechno se stalo skutečností v březnu 2016, kdy jsme celí nedočkaví vyplňovali žádosti o Working Holiday víza. Celý jejich server spadnul a nebylo možné se do limitu 1 200 míst dostat včas a víza získat. Nakonec jsme místo klasických počítačů a notebooků zkusili mobily a tablety. Nejdřív stále bílá obrazovka a najednou mi ségry tablet ukázal kolonky na vyplnění a já celá nadšená začala vyplňovat formulář až jsem se dostala k platbě za víza. Jenže Petr stále nic! Už jsme probírali co budeme dělat, když se do té kvóty 1 200 lidí vejde jen jeden z nás, jen jsem nikdy nepočítala s tím, že zrovna já budu ta, co se dostane a Petr ne. Naštěstí asi o dvě hodiny později se stránky rozběhly i na jeho mobilu a on se k platbě za vízum dostal taky. Máme to! Získali jsme víza, ta nejtěžší věc byla za náma.
To byl první krůček k našemu dobrodružství. Pak začaly nervy se školou, dodělat titul a maturitu, začít balit věci do Německa atd. Na další plánování nějak nezbyl čas a vše se zdálo celkem nereálné, jako nějaký vysněný sen, ze kterého se ráno probudíte. A pak začala každodenní rutina: vstát ráno do práce, práce, jít večer spát > ráno vstát, práce, večer spát > spát, práce, spát > jeden den v týdnu volno > a zase celé znovu ... na nějaké další plánování nezbylo moc času. Ale poslední dobou jsem si říkala, že už se musím odhodlat a něco se pokusit naplánovat, stručný itinerář cesty, co chceme opravdu na Zélandu vidět a zažít, kde budeme pracovat, kde budeme bydlet atd. A už se mi celý ten sen zdá reálnější. Jako kdyby naše cestování bylo skutečné a chození do práce v Německu jen sen.
To byl první krůček k našemu dobrodružství. Pak začaly nervy se školou, dodělat titul a maturitu, začít balit věci do Německa atd. Na další plánování nějak nezbyl čas a vše se zdálo celkem nereálné, jako nějaký vysněný sen, ze kterého se ráno probudíte. A pak začala každodenní rutina: vstát ráno do práce, práce, jít večer spát > ráno vstát, práce, večer spát > spát, práce, spát > jeden den v týdnu volno > a zase celé znovu ... na nějaké další plánování nezbylo moc času. Ale poslední dobou jsem si říkala, že už se musím odhodlat a něco se pokusit naplánovat, stručný itinerář cesty, co chceme opravdu na Zélandu vidět a zažít, kde budeme pracovat, kde budeme bydlet atd. A už se mi celý ten sen zdá reálnější. Jako kdyby naše cestování bylo skutečné a chození do práce v Německu jen sen.
Konečně jsme se tedy dočkali toho, že nás čeká posledních 10 dní tady ve Frankfurtu v bytě ve čtvrtém patře bez výtahu. Zhruba 5 hodin cesta domů a 21 dní na zabalení všech věcí a na všechny návštěvy. Snad to stihneme ;-)
Pokračování příště ... aneb jak budu šílet z toho, kolik málo věcí si s sebou můžu zabalit a jaké budou naše první dojmy z Taiwanu a z Nového Zélandu. Ano opravdu letíme nejdříve na Taiwan – ale o tom až příště.
Pac a pusu :*
Žádné komentáře:
Okomentovat