Třetí měsíc (1. část) - meruňky, třešně a meruňky

Už to budou tři měsíce co jsme se rozhodli strávit patnáct měsíců na Novém Zélandu. Samozřejmě nemáme tolik peněz, abychom si žili bohémský život bez práce po celou dobu a jenom cestovali. A tak tedy v naší Working Holiday etapě muselo dojít i na tu část "working" bohužel. Další měsíc se tedy snažíme najít práci. Nebylo to lehké, protože konkurence je veliká a cestovatelů je tu nespočet. A co že jsme to vůbec dělali na druhé straně zeměkoule? Jak se nám pracovalo a jak vypadal náš běžný pracovní den? Kolik jsme si vydělali a jak vypadají naše výdaje? Tak o tom si můžete právě teď přečíst.

Původně jsme chtěli pracovat na sadu – nejlépe na třešních. Sehnat práci na třešních se nám (naštěstí) nepodařilo. Sezóna třešní byla ještě kratší než meruňková a ukázalo se, že práce v packhousu je mnohem lepší z hlediska dlouhodobosti a i z ostatních hledisek (o tom až za chvíli). Tak jsme tedy sehnali práci u Darling’s Fruit Ltd. v malém městečku Ettrick (čti jako vesnice všech vesnic, totální zapadákov, kde není ani obchod). První den jsme byli pouze poučeni, jak se v prostorách baličky máme chovat, páč se jedná o jídlo a s jídlem se musí zacházet „v rukavičkách“. Většina věcí stejných jako v restauraci, kde se taky pracuje s jídlem, takže pro nás žádné novinky. Dostali jsme smlouvy, pracovní trička s logem a byli jsme provedeni po baličce. Druhý den hned hurá do práce.

packhouse

Jak tedy takový pracovní den vypadal? Každé ráno v 7h vstát, nasnídat se a dojet do baličky, kde jsme museli být nastoupení přesně v 8:00h. Na hlavu jsme dostali síťky na vlasy (my ženy samozřejmě, a teda ještě jeden kluk s afro vlasama) a ti co měli citlivou kůži si mohli vzít gumové rukavice. Postavili jsme se k pásům, připravili exportní a lokální krabice a čekali až začnou hučet mašiny a valit se k nám meruňky. Celkem jsme meruňky dělili do pěti krabic – exportní černá krabice (největší kvalita, skoro bez škrábnutí a bez defektů), lokální bílá krabice (zlatá střední cesta, sem tam nějaká ošklivá nebo měkčí meruňka), zelená krabice na zemi (meruňky s hodně viditelným defektem, hodně popraskané a vůbec nevhodné pro trh), zelený kbelíček (pro plesnivé meruňky, nebo takové co nám spadli na zem) a poslední černá krabice pro ty nejměkčí meruňky (na zpracování do marmelád, šťáv, jogurtů apod.). Občas bylo opravdu těžké se rozhodnout a vybrat osud každé jednotlivé meruňce. 

u pásu 

lokální a exportní bedýnky

lokální a exportní bedýnky

exportní meruňky nejvyšší kvality

naše nejmenší meruňky pro místní supermarkety

Přes den jsme měli dvě kuřácké/čajové pauzy a jednu obědovou. Vždy od 10:00 do 10:15 byla první „smouko“ a od 15:00 do 15:15 byla druhá. Vždy jsme šli všichni do společenské místnosti, dostali jsme černý čaj, kafe nebo domácí jablkový džus a občas i nějaký ten koláček. Obědová pauza byla od 12:30 do 13:00 a každý měl to co si přinesl nebo připravil. Mohli jsme použít sporák s troubou nebo dvě mikrovlnky. Na těhle pauzách se mi nejvíc líbilo to, že vám v pracovní době nikdo necourá na záchod (kde se zašívá a s mobilem tráví alespoň 15 minut), na cigárko nebo se napít (výmluv existuje nespočet). Tady to takhle nešlo - všichni pracovali stejnou dobu a potom stejnou dobu odpočívali. Tenhle systém se mi zdá fér! Ne jako v Česku, kde každý chodí minimálně desetkrát za den kouřit a pětkrát na kávičku. A ostatní co nekouří makají dvakrát tolik a někdy dělají i práci někoho jiného. Tohle pracovní uspořádání je spravedlivé pro všechny. Pracovní den končil většinou kolem páté odpoledne. Většinou píšu proto, že záleží na meruňkách – když jich bylo hodně, nebo bylo potřeba dodělat palety, tak jsme pracovali třeba až do šesti. Naopak když bylo meruněk málo tak jsme pracovali jen do dvou odpoledne. Ale jelikož jsme nikdy nikam nespěchali a náš pojízdný domeček stál na parkovišti za packhousem, tak nám to bylo vcelku jedno. 

meruňky mohly klidně padat na zem, totálně přeplněné pásy, ale přišel čas na pauzu, tak všichni všeho nechávají a jdou na čaj nebo kafe

packhouse

Dvakrát jsme se dostali na čerstvý vzduch. Darling’s Fruit totiž vlastní i nějaké třešňové a meruňkové sady v okolí. Tak jsme byli převeleni na sbírání třešní přímo na sad. Pár dní předtím bylo počasí přímo šílené, voda v řece se zvedla přinejmenším o metr a déšť nepřestával a nepřestával. Proto bylo potřeba třešně sesbírat než bude už příliš pozdě. Bohužel (podle nás) už stejně příliš pozdě bylo, protože třešně byli v hrozném stavu – popraskané, plesnivé, otlučené a popadané. 

První den nás tedy rychle zaučili – jak třešně sbírat a jak zacházet s žebříkem. Dostali jsme každý svůj žebřík (který byl těžký jako prase, takže většinu času jsem zápolila s žebříkem, než abych vůbec něco sesbírala) a každý popruh na ramena, do kterého se zavěšují kbelíky na třešně. Nejdřív jsem byla natěšená jak malý děcko – něco novýho, nový prostředí, nová činnost, jsme venku na čerstvým vzduchu a nehučí tam tolik ty mašiny. Ale už večer prvního dne jsem zjistila, že tohle nebude procházka růžovým sadem. Bolelo mě všechno – ramena od pupruhu na kbelíky, záda od tahání těch kbelíků, ruce a za krkem jak jsem se stupidně natahovala pro ty třešně, nohy od žebříku, páč nějak jsem tu stabilitu držet musela, tak jsem se zapírala lýtkama o konstrukci žebříku (fakt blbej nápad) a celkově jsem byli dost zmožený. Samozřejmě se nám líbilo, že můžeme ujídat něco jinýho než meruňky. Druhý den už jsem si s žebříkem trochu víc potykala a šlo nám to celkově rychleji. Ve výsledku nám bylo uplně fuk kolik nasbíráme kbelíků, páč jsme byli placení minimálkou a né od počtu kbelíků. Hned vysvětlím. 

Na sadu jsou sběrači placení podle toho, kolik nasbírají kbelíků ovoce. Mají danou cenu za kbelík (na našem sadu to bylo mezi $5 a $6,5 za kbelík. Na každý kbelík si připevňujete svoje zaměstnanecký číslo a jednou za čas kolem projede dědula na čtyřkolce a kyblíky sbírá a odváží do packhousu. Když sebere kbelík, podívá se na číslo a procvakne vám na vaší kartičce číslo, kolik už máte kbelíků. Celý den se pohybujete většinou v jedné (té své) lajně stromů, kde se vám někde u stromu válí tahle kartička, která dokazuje, kolik jste toho nasbírali. Většinou by měl každý sad garantovat aspoň minimální mzdu pokud nejste schopní nasbírat víc kbelíků a vydělat si tak víc.

V baličce jsme byli placení hodinově minimální mzdou, která je v současné chvíli $15,25. Ve společenské místnosti byla přihrádka na pracovní papíry, kde jste napsali svoje jméno a celý týden vyplňovali od kdy do kdy jste byli v práci. Od celkového počtu hodin se odečítala jenom půlhodinová obědová pauza. Mzdy se na Novém Zélandu vyplácejí týdně, v našem případě každou středu. Ke mzdě se každý týden připočítává 8% tzv. „holiday pay“, což je asi něco jako že vám proplácejí dovolenou, kterou si jako sezónní pracanti nemůžete za celý rok vybrat. Z platu se nám týdně strhávají daně, nevím přesně kolik to je, ale zhruba bych řekla tak 15%. Určitě záleží jak vysoká je výplata – někdy mi přišlo že to bylo 13% a pak zasejc trochu přes 15%. Určitě to je někde ofiko uvedený kolik se strhává, ale to je pro nás vyšší dívčí a ani to nepotřebujeme vědět. Pro nás je důležitý samozřejmě kolik nám přijde týdně čistýho a podle toho se musíme zařídit.

balení bedýnek na palety

A shrnutí – byla to pro nás neskutečná zkušenost a příležitost přivydělat si na další cestování. V baličce se nám moc líbilo, nebyla to nějak extra náročná práce, akorát po pár dnech už jsme byli docela „vymletý“. Hold jak člověk stojí celý den u jednoho pásu a meruňky padají a padají a vy nemáte nic jinýho v hlavě než rozhodování o tom jestli je to dobrá nebo špatná nebo uplně hrozná meruňka. A takhle jedete celý den – dobrá, dobrá, dobrá, špatná, špatná, moc měkká, moc tvrdá, dobrá, dobrá, hrozná, příšerná, ještě horší atd. pořád dokola. Tak hold po čase ta konverzace ve společenské místnosti taky nebyla uplně kreativní.

balení bedýnek na palety

Co se týče výplaty a našich nákladů, tak i s minimální mzdou si myslíme, že jsme si vydělali pěkný penízky. Bude to určitě taky tím, že naše náklady jsou tak minimální jak jen můžou být. Žijeme v autě (což už samo o sobě napovídá, že neplatíme žádný nájem a šetříme 100% na jakémkoliv ubytování). Díky tomu, že je naše autí self-contained (má záchod, dřez, zásobu pitné vody a barely na odpadní vodu), tak nemusíme platit ani žádný kemp a spíme postě zadarmo – ANO, opravdu jsme bydleli měsíc úplně zadarmo! Např. naši francouzští kolegové z práce taky žili v autě, ale protože nebyli self-contained, tak museli zůstávat v kempu (jednom jediném, který byl nejblíž) a platit $10/os./noc. Jsou dva, takže to už je $20/noc (i když spí v jednom autě) a pracovali s námi taky celý měsíc. Takže jsme oproti nim ušetřili něco kolem $600. Ostatní kolegové, kteří neměli obytné auto si museli připlatit ještě trochu víc a přijmout nabídku naší šéfové a spát v chajdaloupkách kousek za baličkou - $15/os./noc. Těmhle nákladům jsme se tedy vyhnuli. Museli jsme do práce trošku dojíždět, zhruba 7-15km jedna cesta podle toho jestli jsme spali blíž nebo dál od práce. Pro auta s nálepkou self-contained byly v oblasti dva kempy a mezi nimi jsme pendlovali podle toho jak se nám chtělo. Takže za benzín jsme museli nějaký ten doláček dát. Zrovna teď se cena benzínu pohybuje okolo $2,08/l a naše autí žere 10l/100km. Některý dny jsme měli taky volno, zhruba kolem 80km jsme najeli za měsíc, tj. nějakých $150-200. Dalším výdajem pro nás je jídlo samozřejmě. Průměrně se naše nákupy pohybují kolem $40-$50/týden (někdy víc, někdy míň). Poslední dobou si vystačíme s $20 na týden. Mezi takové jednorázové a nepravidelné výdaje patří prádelna, ve které necháme většinou $8 a stačí nám to na 3-4 týdny. Když je venku krásně, tak vypereme v lavoru a usušíme a slunku, takže zasejc ušetříme. A dalším nepravidelným výdajem je sprcha/bazén – vstup do bazénu je většinou $6/os., do sprch je to většinou $2-$4/os. A opět když je venku krásně, vykoupeme se v řece/rybníku nebo použijeme naší solární sprchu. No to by bylo asi všechno k naším výdajům. Co se týče příjmů, tak jsme pracovali čtyři týdny, i když ten první týden byl jen asi dva dny. Celkem jsme si za tyhle „čtyři týdny“ (kdo by prahnul po přesných číslech, tak jsme tady strávili celkem 17 pracovních dnů, od 12.01. do 04.02.2017) vydělali necelý $4 000. Ne nadarmo se říká, že ve dvou se to lépe táhne. Kolik jsme si ušetřili si můžete zkusit spočítat sami.

kempování a sušení prádla

koupání v jezeře

Po měsíci stráveném v tomhle zapadákově (i když u Darling’s Fruit se nám hrozně líbilo, skvělá atmosféra a super pracovní prostředí), jsme se těšili až zase zvedneme kotvy a vyrazíme dál, tentokrát na sever. O tom jak jsme projeli West Coast a dostali se až na Farewell Spit si můžete přečíst zasejc příště v druhém dílu. 

Pac a pusu ze Zélandu :-*