Podělaná strachy a svítící brouci
Vím, že to nezačíná zrovna pozitivně, ale tak bohužel ani
nezačal náš druhý měsíc na Novém Zélandu. Hrozně moc jsem chtěla vidět svítící
broučky, tzv. „Glow Worms“. Jenže nechceme platit majalnt za vstup do jeskyně,
radši bychom do nějaké free jeskyně a našli je sami od sebe. Tak jsem jednu
takovou jeskyňku objevila ve městě Clifden. To že už bylo 11h večer a pršelo, i když se do
jeskyně nesmí když prší, nás samozřejmě neodradilo. Vzali jsme si pláštěnky (ve
výsledku ne proti dešti, ale proti špíně) a čelovky a vyrazili jsme pod úroveň
zemského povrchu. Hned na začátku jsme zjistili co náš výlet bude obnášet –
plazení pod šutry, lezení po zemi, vmačkávání se do úzkých uliček a brodění se
potůčky vody. Zhruba v půli cesty jsme zjistili, že se tady pod zemí
nachází taky pár podvodních „bazénků“. To už jsem měla trochu strach, ale Peťa
se zkušeně vrhl do tý studený a špinavý vody jako první a nad kolena ve vodě mi
hlásí, že je to dobrý, že se to dá zvládnout. Jenže! Voda byla fakt špinavá a
fakt děsně ledová ... no nezbylo mi nic jinýho (když Peťa už na druhý straně
byl), než tam zašmátrat nohama a po prdel ve vodě to přebrodit taky. Tak fajn,
první zkouška odvahy za náma. Následovalo pár docela vratkých žebříků, který
vedly buď nahoru nebo (což bylo horší) někam daleko dolů. I ty žebříky jsme
zvládli. Brodíme se dalšíma potůčkama, po kotníky ve špinavý a ledový vodě
(celou cestu jsme absolvovali v kroksech) a v tu chvíli se před náma
objevila mrtvá ovce. No ve mě by se krve nedořezal. Když by šlo všechno dobře,
tak bychom někde zhruba asi za tou ovcí už vyšli u těch brouků a následně i
ven, takže bychom nemuseli jít celou cestu po žebříkách a vodou zasejc zpátky.
Ale přes tu ovci prostě vlak nejede. Já se rozklepala jak debil, dolehl na mě
strach a začala jsem brečet jak malý dítě. Bylo toho všeho naráz hodně a já si
asi myslela v tu chvíli, že tam zemřeme taky – nevěděli jsme jak jsme
daleko v jeskyni a pod zemí, furt jsme šli hloubš a hloubš, tak to na mě
dolehlo. Plus do toho uvědomění, že musíme krz ten hlubokej bazén a žebříky mi
taky moc nepřidalo. Peťa se mě snaží utěšovat a rychle mě táhne pryč od tý
rozvalený ovce. Do téhle chvíle jsme samozřejmě žádný brouky neviděli, jenom
jednoho (Cave Veta) co vypadá jako obří pavouk. V tu chvíli jsem taky měla
docela problém se hnout z místa. No nic, přebrodili jsme se zpět a plazíme
se opět přes šutry a jeskyní zpátky nad zem. V posledních pár metrech, kdy
se už nemusíme tolik krčit si všimnu, že tam něco svítí v jedný skulince,
tak zhasínáme čelovky a v naprosté tmě čekáme co se bude dít. No objevili
se samozřejmě! Tak jsme tam stáli celý špinaví a na kost promrzlí a pozorovali
jak se rozsvěcuje celý strop broučkama. Parádní – takže jsme lezli zhruba
hodinu někde hluboko v jeskyni abychom nakonec zjistili, že jsou ty brouci
na uplným začátku. Zážitek tedy fakt na celý život!
Clifden Caves |
Clifden Caves |
Štědrý den, delfíni, vodopády a cikánská galerie
Když už nemáme moje oblíbený cukroví, tak aspoň ten
bramborovej salát si musíme udělat. To byl můj cíl na štědrovečerní večeři.
Peťa chtěl mermomocí na Štědrý den grilovat (páč to prostě doma pod sněhem
nemůžete). Takže jsme spojili tyhle dva nápady a vznikla z toho žranice
jako prase. Maso by se nám do dalšího dne zkazilo a tady na Zélandu se prodávají
všeho velký balení. Takže jsme grilovali celkem kilo masa a k tomu hrnec
bramborovýho salátu. Sice tu mají divnou majolku a ještě divnější hořčici, ale
i tak se to dost podobalo našemu českému salátu, po kterým jsem tak toužila.
Hurá! Povedlo se! Kempovali jsme kousek od místa, kde jsou prý delfíni - Curio Bay. Na
druhý pokus jsme je opravdu viděli. Nepodařilo se nám je vyfotit a kvůli ledové
vodě jsem neměli ani odvahu vlézt do vody a přivolat je, ale i tak parádní!
Viděli jsme jak se ukazují z vody a ploutví máchají kolem sebe jak plavou.
Ale určitě to nebylo naše poslední setkání s nima, víme i o dalších
místech, kde jsou a splním si tak časem svůj sen si s nimi zaplavat. Už
aby to bylo! Taky jsme navštívili vodopády, který jsou podle nějakýho žebříčku
(který sestavil bůhvíkdo) nejfotogeničtější na NZ - Purakaunui Falls. No nevšimli jsme si teda.
Možná bylo jen málo vody, nebo špatná konstelace hvězd, ale každopádně
nevypadali tak pěkně jako mnoho dalších, které jsme viděli. Kde se nám ale
hrozně moc líbilo bylo v cikánském autobusu, tzv. „Gypsy Gallery“. Týpek
tam vytváří hromadu věcí z už nepoužitelných věcí – vynálezce věcí
z odpadků, starýho železa, starý elektroniky, dřeva a přírodních
materiálů. Všechno tam u něj nějakým způsobem funguje – otáčí se, fouká, stříká
vodu, točí se, hraje hudbu, bliká a svítí, mrká a hýbe hlavou, atd. Všechno je
interaktivní, takže sami otáčíte, mačkáte, strkáte nebo jinak používáte jeho
výtvory a výsledkem je fakt vtipná instalace, která stojí za to vidět.
Silvestr a naše nové „předsevzetí“
Co jsme tady na Zélandu zjistili jsme, že nemůžeme pít pivo.
Máme pro to hned dva hlavní důvody. Tak za prvé je celkem dost drahý a za druhé
ho nemáme kde pořádně vychladit. A co si budeme povídat, teplý pivo je hold
teplý pivo. Takže to jsme zavrhli. Místo toho jsme začali pít červený víno. Dá
se sehnat celkem levně a dá se pít i teplý. Takže co večer pijeme levný teplý
červený víno, většinou s džusem, páč je dost hnusný samotný. Na Silvestra
jsem si řekli, že bychom mohli přestat tolik utrácet za vína, přestat na chvíli
pít víno a ušetřit ... No dopadlo to tak, že místo levnýho vína jsem koupili
drahou vanilkovou vodku. Když už je ten Silvestr teda. Red Bully jsme ulovili v
odpaďáku za obchoďákem. A měli jsme pití na Silvestra. K tomu jsme si
udělali tři pomazánky – vajíčkovou (ta vyhrála na plný čáře), rybičkovou a
krabí (ta prohrála, kvůli hnusný majonéze). Pěkně jsme se picli a šli spát do
našeho autí. A jak pokračuje naše předsevzetí? Teď právě dopíjíme poslední
flašky vína co máme a pak si dáme teda tu pauzu no ... možná!
Jak na Nový rok, tak po celý rok
Něco na tomhle pořekadlu bude. Nový rok jsme totiž oslavili
v kempu s nechutně smradlavým suchým záchodem a vykoupali jsme se
v ledovým jezeru plným řas. Řekla bych, že za ten budoucí rok se toho asi
moc nezmění – pořád budeme s naším domem na kolečkách v kempu se
smradlavýma suchýma záchodama a koupat se budeme kde to půjde. Ale užíváme si
co to jde. Nejdřív se to zdálo jako hodně vzdálený sen, postupně se z toho
stávala realita až se z toho stala naše každodenní rutina. Život
v autě není zas tak špatný jak se může zdát. Jasně máme málo prostoru a
málo věcí, ale o tom to prostě není. Užíváme si co to jde a v dalším roce
si budeme užívat ještě víc!
Pískomouchy a palačinky
Neustále tu bojujeme s muškama a komárama – teda
především já, páč se mi kousance od nich hned zbarví do všech možných barev a
svědí mě to ještě další týden. Nakoupili jsme hromadu repelentů a vychytávek a
zatím nejúčinnější je obrovská plachta, kterou natahujeme jako stříšku a kde
vaříme nebo trávíme další čas. Jim se pod plachtou moc nelíbí a když to
umocníme ještě repelentem nebo něčím sladkým v hrnku, tak jsme
v relativním bezpečí. V boji proti mouchám se pořád zlepšujeme a snad
to dotáhneme na nějaký extra vytuněný level.
Na palačinky jsem měla hrozně dlouhou dobu chuť. A taky jsem
si říkala „Proč ne?“. V autě jsme se pokoušeli už uvařit a připravit
hromadu dalších složitějších věcí – bramborový knedlíky se špenátem,
v poslední době velmi oblíbené sushi, buřtguláš (na naše český buřty tu
žádný jejich párky nemaj), burgery a grilovaný stejky, čočku na kyselo
s vajíčkem a spoustu dalších jídel. Tak jsem si řekla, že i ty palačinky
zvládneme. Všechny ingredience jsme vypětím všech sil přesunuli do pet lahve a
tadá, byli z toho celkem ucházející palačinky. Nenašli jsme tu náš
klasický tvaroh, jediný co jsme našli bylo mascarpone v pytlíku, co chutnalo
jako nesladký puding. Ale kombinace nutella s banánem stejnak vyhrála.
Zbytek mlíka se nám zkazil samozřejmě a co budeme dělat z moukou to teda
nevím (samozřejmě tu prodávají jen 1,5kg balení).
To je pro dnešek všechno. Příště se s vámi podělím o naše poznatky a pocity z nové práce :-)
Pac a pusu :-*
Žádné komentáře:
Okomentovat