neděle 25. února 2018

Devátý a desátý měsíc - kiwi všude kam se podíváš aneb práce v baličce kiwi

Ahoj všichni, užili jsme si nádhernou dovolenou a viděli jsme zase kousek Zélandu ale je na čase si najít další práci a jakou jinou práci než s tímhle zeleným oválným ovocem, ano řeč je o ovoci kiwi. No to jsme si naběhli! Do práce s kiwi bych se teda znova nehrnula. A taky jsme se poprvé blíže seznámili s místními Maory.

Zlaté kiwi


Jak to všechno (ne)začalo. Podle našeho (velmi důvěryhodného) zdroje jsme věděli, že měla začít sezóna přebalování kiwi. Zajeli jsme se tedy podívat do malého městečka Te Puke, kde jsme navštívili asi pět baliček kiwi a všude jsme nepochodili. Prý až o víkendu budou vědět jestli potřebují víc lidí. No super, je úterý takže máme další čtyři dny čas. Tak se vydáváme směr Rotorua a Taupo abychom využili čas na návštěvu dalších míst.

Uprostřed města Rotorua
Rotorua je velmi zvláštní (čti smradlavé) město. Všude tady je cítit síra a na každém kroku je pára, která vychází ze země, mezi kameny, krz bublající bahno nebo z kanálů. Já tady skoro nemůžu dýchat kvůli tomu smradu, ale místní tu normálně žijí. Zvyknout se dá na všechno.

Kuirau Park, Rotorua
Vydáváme se do přírodního parku Wai O-Tapu Thermal Wonderland. V parku to zasejc hrozně smrdí, tady je to ale fakt dost síla. Park je známý hlavně díky dvoum jezírkům, která mají zvlástní zabarvení a díky gejsíru. Jedno jezírko je zářivě zelené (Devil's Bath) a druhé má zářivě oranžový okraj (Champagne Pool). Gejsír vytryskává ze země jenom jednou denně snad kolem 10h dopoledne a to jsme zjistili pozdě. Prý to stojí stejně za prd.

Wai O-Tapu Thermal Wonderland, Champagne Pool
Další den jsme se vydali do Taupa, kde jsme zakotvili v knihovně abychom dobili elektroniku a užili si internet. Kolem Taupa nám přišlo že nic moc není, jediný co stojí za shlédnutí jsou Huka Falls. Nejsou to typické vodopády, ale spíš rozbouřená řeka. Pokud hledáte adrenalin, tak si můžete tuhle řeku sjet na raftu a myslím že i na speedboat.

Lake Taupo, má stejnou velikost jako Singapur
Už je čas vrátit se zpátky do Te Puke. Přijíždíme do baličky EastPack a paní na recepci se nás chystala poslat pryč že nikoho nehledají. Přišla tam ale jiná paní a ta si nás pamatuje, proto nám domluvila smlouvy. Máme "casual" smlouvy což znamená že nám nemůžou garantovat kolik hodin týdně a jak často budeme pracovat. No říkáme si lepší než nic a napůl se radujeme. Bude to o tom že pokryjeme náklady na bydlení a jídlo ale nebudeme schopní nic šetřit. Furt lepší než jít do mínusu. Přes zimu takhle dopadne hodně backpackerů, kteří dělají jen sezónní práce a nemají nic pořádného domluvené předem.

Wai O-Tapu Thermal Wonderland, Devil's Bath
Ubytovali jsme se v Holiday Parku, kde budeme spát v našem autě, ale můžeme používat sprchy, kuchyň a společnou místnost s televizí, celkem budeme platit $50/os. Musím říct, že tohle je zatím ten nejhorší kemp ve kterém jsme zatím bydleli. Je to tady špinavý, nikdo se o to nestará, nikdo průběžně neuklízí, polovina vybavení nefunguje (najít sporák, který bude fungovat byl vždycky nadlidský výkon), v kuchyni jsou šváby který lezou po lince a klidně vám vlezou i na jídlo, všude jsou polorozpadlé karavany, ve kterých bydlí většinou Maoři, kteří o sebe moc nedbají a akorát chlastají.

Zlaté kiwi
Ráno jsme se jeli podívat do práce jestli potřebují pomocné ruce nebo ne. S naší smlouvou to je ze začátku takhle - každé ráno se čeká před vchodem a oni přijdou a řeknou kolik lidí navíc budou potřebovat. Buď vás vyberou a máte den práci anebo máte smůlu a máte den volno. Ze začátku vás nikdo nezná takže dokud nemáte štěstí tak jste bez práce. Jako my první den. Tak jsme jeli do knihovny, naštvaný že nevíme jak to bude dál. Za necelou hodinu nám volají že jim někdo nepřišel a že máme přijít. To nám zařídila ta paní co nám zařídila i smlouvy. Juchů první den v práci. Nadšení mě hned přešlo.

Rozdíl mezi zeleným (vpravo) a zlatým (vlevo) kiwi - zelené má slupku víc chlupatou zatímco zlaté kiwi je na dotek hebké a bez chloupků, barva je samozřejmě buď zelená nebo zlatá/žlutá, zelené kiwi je kyselejší chuti a zanechává známý trpký pocit na jazyku zatímco zlaté kiwi je slaďoučké a žádný trpký konec nezanechává
Rozdíl mezi zeleným (vpravo) a zlatým (vlevo) kiwi
Začnu od začátku - jak to v takové velké baličce ovoce chodí. Projdete vstupem kde si naskenujete otisk prstu (jako důkaz toho že jste v práci), umejete si ruce, nafasujete ochranu na vlasy a ochranu na rukávy (pokud máte mikinu nebo dlouhý rukáv), vezmete si zástěru na ochranu oblečení a projdete až k pásům, kde padá ovoce. Ve velké baličce máte jasně dané co budete dělat - já byla na pozici balič (angl. packer), kvalitu ovoce už jsem nekontrolovala a pouze rovnala kiwi do krabice aby každé ovoce bylo nasměrováno stejným směrem. Krabici jsem obalila igelitem, zavřela a poslala na pás vedle mě. Tohle byla celá náplň mojí práce. Docela nuda. Nemohli jsme poslouchat hudbu, protože musíte dávat pořád pozor co se kolem vás děje. A nebalili jsme ani ovoce přímo utržené, ale pouze kiwi z chlaďáků, páč podle nějakých místních pravidel, se kiwi muselo přebalit znovu i když už bylo jednou zabaleno aby se zabránilo vývozu plesnivého a špatného ovoce. Peťa dostal pozici skladníka (angl. stacker). Spolu s ostatními kluky stál na konci výše zmíněného pásu, kde bral moje zabalené krabice a dával je na paletu. Plnou paletu pak odvezl na místo, kde jí buď někdo jiný zkontroloval nebo někdo jiný zabalil celou do ochranné fólie.

Jedna fotka uvnitř baličky, můžete vidět naše chrániče na rukávy i na vlasy, ovoce padá z levé strany dolů do krabice, která se zabalí a pošle na pás doprava
Já zůstala celé dva měsíce na stejné pozici a Peťu potom přesunuli na kontrolu kvality, kde vozil palety z chlaďáků a stavěl je k Inďačkám, který zkontrolovali kvalitu. Pak paletu zase zabalil a odvezl zpátky. On sám do chlaďáku nechodil, tam jezdili s vysokozdvyžnýma vozíkama. Takže jeho práce byla jenom paletu od nich převzít, rozbalit jí a přivést blíž ke kontrolorkám a pak je zase zabalit a odvézt zpátky na místo vyzvednutí.

Zpracováváme kiwi jakkoliv můžeme - tady je obyčejná buchta se zlatým kiwi
Práce to byla hrozná. Nejen tím že byla nudná, ale i tím že jsme nikdy nevěděli jestli budeme pracovat nebo ne. Já jsem se pak dostala i do stádia, kdy jsme balili jenom dvakrát týdně. Peťa pracoval většinou 4-5 dní z týdne.

Některé kiwi nesplňuje standardizaci - tady jsou dvě kiwi srostlé dohromady
Poprvé jsme se tady setkali s místními Maory ve velkém. Celé baličce totiž dominovala jedna velká Maorská rodinka, kde všichni byli nějak příbuzní (rodiče, prarodiče, sourozenci, neteře, strýčkové, tetičky atd). Jejich pracovní vytížení by se dalo nazvat spíš nepracováním a jediné co jim šlo dobře bylo pomlouvat všechny kolem a dělat si ze všech ostatních legraci. Postupem času jsme přišli na to, že Maoři jsou vlastně takový anglicky mluvící cikáni. Nejlíp aby dostali zaplaceno za nicnedělání a co jim jde dobře je mít hromadu dětí. Jo a (skoro) všichni jsou hrozně tlustý, protože neumí vařit a jejich každodenním jídlem je McD.

Další kiwi, které se nemůže prodávat dál do obchodů, kvůli špatné velikosti
Vydrželi jsme tady dva měsíce. Jednak už končila zima a druhak už pomalu končila i sezóna přebalování kiwi. Je tedy na čase se posunout dál. Cestovat kolem severního ostrova se nám už nechce, zjistili jsme že se nám totiž tolik nelíbí. Není tu tolik co vidět jako na jižním ostrově. Navíc nám u autí vypršel certifikát Self-contained, takže musíme pořád zůstávat v placených kempech a to by se nám dost prodražilo. Proto se rozhodujeme, že autí prodáme, koupíme obyčejné auto jen na přejezdy, najdeme si pronájem a normální práci a trochu se na dalšího půl roku usadíme. Jak se nám podařili najít práci a skoro nepodařilo prodat auto se dozvíte příště.

Pac a pusu :-*

Žádné komentáře:

Okomentovat