Co problém, to Christchurch
My se z toho města prostě nevyhrabeme. Ojeté auto je prostě bezedná kasička na peníze, jak chytře podotkl můj taťka. Bohužel pro nás měl pravdu! A tak se vydáváme zpět do Chrajstu, kde necháváme měnit pneumatiky. Chtěli jsme je všechny nový, ale dědula v pneuservisu nás poučil, že je uplně v pohodě dát přední kola místo těch zadních a na přední dát uplně nový. Tak fajn - prozatím ušetříme, možná. Ani jedna z naším PĚTI karet nefunguje, tak Peťa vyráží v žabkách za $2 do nejbližšího ATM. Necháváme tu $200 za dvě pneu a jedeme dál. Objednáváme se v jiném servisu na opravu zámku u kufru a jedeme do kempu Chamberlains Ford, kde je nádherně! Druhý den se samozřejmě hned spálím. S pivkem v ruce k nám přišel Max na pokec. Je to surfař Němec, který nám pomáhá opravit zámek u kufru - bylo v něm jen moc prachu a najedou jde v pohodě zamknout. Tak mu mockrát děkujeme že díky němu ušetříme za další servis. Zveme ho na večeři a na slivku. Do Chrajstu se stejnak vracíme, páč si Peťa myslel, že mu jeden automechanik vzal nářadí - nevzal, bylo zapadlý v autě! Tak vyrážíme do oblasti Awaroa, kde chceme přespat. Jenže protože jsem si pořádně nepřečetla popis kempu, tak se obracíme a jedeme zpět. Místo se totiž musí objednat předem a zaplatit online. Tak pokračujeme do kempu Coes Ford, kde nás přes noc žere přes 20 komárů (neměli jsme pořádně zavřený dveře a ty mrchy to zjistily)!
 |
| Street Art v Chrajstu |
Změna plánu - ale počasí nám nepřeje
Původně jsme chtěli jet hned do oblasti velkých známých jezer, ale v půli cesty jsem začala panikařit, že nemámena nic čas a že nestihneme tohle a támhleto, že jsme něco přejeli a že už se tam nikdy nedostaneme. Tak jsme se otočili a jeli tak jak jsem to původně naplánovala. Další den jsme vyrazili na tři tracky v oblasti Mt.Hutt (ťapali jsme 3 hodiny zhruba), pak jsme jeli kolem Lake Clearwater směrem do Edorasu, páč Peťa je LotR nadšenec (LotR - Lord of the Ring). Pěkně tam foukalo teda! Kvůli mlze jsme dál už nešli a otočili to. Cestu zpět jsem odřídila já. Není ta jízda na druhé straně a volant na druhé straně tak hrozný, dá se to! Dojeli jsme až do Timaru, kde jsme večer na pláži pozorovali nejmenší tučňáčky na světě - Blue Penguins. Jsou rozkošní! Další den dorážíme k jezeru Tekapo, výhled stojí za prd, tak aspoň ty květinky lupinus jsme viděli rozkvetlé. Přejíždíme k jezeru Pukaki, kde se ukládáme ke spánku.
 |
| Lake Tekapo a Lupins |
 |
| Kempování u Lake Pukaki |
Mt. Cook a klokánci
Od Mt. Cook Village pokračujeme na to vzdálenější parkoviště, odkud vyrážíme na Kea Point Track. Počasí stojí opět za prd. Ale musím říct, že i tenhle track stojí pěkně za prd. Pokud se (stejně jako my) chystáte pak i na ten druhý Hooker Valley Track, tak to samé místo, kam dojdete na Kea Point, je vidět i odsud a možná i o trochu líp. Je to asi o úhlu pohledu - pro nás to byl ztracený čas. Hooker Valley nabízí tři swing bridge, které se mi moc líbily. Počasí na nás pěkně dlabe - chvíli sněží, padají kroupy, prší, fouká, no prostě ideální na procházku! Zastavujeme se i u Tasmánského jezera, kde vidíme ledovce. Procházka k Blue Lakes se nám nelíbila - cesta byla zatopená a jezera teda nebyla modrá ani náhodou, spíš zelená. Za odměnu jedeme do města Omarama, kde jsou Hot Tubes ($90). Je to dřevěná venkovní káď s horkou vodou, kde trávíme hodinu a půl. Další den vyrážíme na klokaní farmu ve městě Waimate (vstup $15/os), kde krmíme, hladíme a pozorujeme malé klokánky. Na farmě jich je přes 60 a pro nás to byl fakt super zážitek.
 |
| Ledovce |
 |
| Klokánci |
Japonci kam se podíváš
Chtěla jsem se podívat na známé balvany Moeraki Boulders. Bez Japonců by to na takovýchto místech už ani nebylo ono. Přivezou je sem autobusem a všichni honem běží udělat stopadesát fotek. No každopádně mě tyhle balvany stejně nenadchly. Čekala jsem že to bude něco úžasného a krásného - jako jó je to pěkný, ale nevyrazí vám to dech. Prostě šutry na pláži. Zato na druhé straně tohohle výběžku v Katiki Point se nám moc líbilo. Procházka vede kolem útesů, kde je hrozně moc lachtanů. Jsme u nich tak blizoučko. Je to parádní - trochu to tady smrdí, ale je to parádní. Zahlídli jsme i pár tučňáčků žlutookých z čehož mám taky obrovskou radost. I pár těch Japonců jsme zahlídli.
 |
| Moeraki Boulders |
 |
| Fur Seal |
 |
| Tučňák žlutooký |
Skotský Dunedin a autí opět v servisu
Největší "atrakcí" tohohle města je nejstrmější ulice na světě zapsaná do Guinessovy knihy rekordů - Baldwin Street. Naše autí by to velmi pravděpodobně nezvládlo, ale my se vydali až na vršek téhle ulice. Je to fakt fuška, jako dělat tady pošťáka nebo tady bydlet bez auta, to bych fakt nechtěla. Přišlo nám, že jsme pak po celém městě viděli mnoho dalších strmých ulic, ale TAHLE je prostě jediná na světě! Jeli jsme se do centra objednat na opravu tlumičů. Trochu nás ojebali, ale hold co se dá dělat - nové tlumiče i vyměněný olej máme, tak jsme jakž takž spokojený. Zasekli jsme se tu skoro na šest dní, takže to ve mě vyvolalo stejné pocity jako když jsme se pořád vraceli do Chrajstu. Některé dny jsme se jen tak flákali a jiné jsme prozkoumávali poloostrov Otago Peninsula - krásné pláže, hodně mušlí, sem tam nějaký lachtan a nespočet racků. Navštívili jsme i místní dvě muzea, která jsou zdarma.
 |
| Nejstrmější ulice na světě |
Hledání práce a opět změna plánu
Z Dunedinu jsme vyrazili do Roxburg, kde jsme měli domluvenou schůzku na farmě Darling's Fruit. Pohovor proběhl v pohodě a od prvního týdne v lednu máme práci. Chtěli jsme ale pracovat hned. Tak se vydáváme do Cromwellu, kde objíždíme třešňový farmy. No jo, podcenili jsme přípravu a tak mají už všude plno. Přehodnocujeme tedy znovu naše plány a rozhodujeme se cestovat dál a začít pracovat až v tom lednu. V Cromwellu jsme nezávisle na sobě potkali tři páry Čechů - je jich tu fakt mraky. S Michalem a Anetou se potkáváme dva dny po sobě v kempu. Poprvé děláme sushi a je nutno podotknout, že ho děláme POPRVÉ a ještě k tomu V AUTĚ! Bylo výborný samozřejmě! Díky Jankovi, který nás na tuhle dobrůtku dotáhl a ukázal nám o co jde. Udělali jsme si výlet ke známému Wanaka Tree. Je známý tím, že roste uprostřed jezera. Čekala jsem opět něco víc dechberoucího - trochu nás ten malinkatej stromeček zklamal. Možná to bylo i tím hnusným počasím - opět jsme to nevychytali. Kolem jezera vede krátká procházka s názvem Waterfall Creek, tak si bláhově myslím, že na konci budou nějaký vodopády. A prd! Žádný tam nebyli a ještě jsem si rozedřela paty o svoje nový gumový kroksy. Paráda!
 |
| #ThatWanakaTree |
Queenstown a pískomouchy
Směrem do Queenstownu jsme navštívili další LotR lokaci a podívali se do města Arrowtown. Městečko nás nezaujalo. Tak rychle přejíždíme do Queenstu. Jdeme na Queenstown Hill, odkud je parádní výhled - počasí nám konečně trochu přeje a to hlásili déšť. Ach to počasí tady! Po výšlapu se hned hrneme do vyhlášený restaurace s burgrama - Fergburger. Fronta taková, že jsme čekali čtvrt hoďky na obsluhu a půl hodiny na burger. Ale stál za to! Fakt mega obrovskej burgr, kterej chutná prostě božsky. Další den vyrážíme na Skyline Luge, kam jedeme gondolou. Na gondolu jsem původně nechtěla, páč výhled už jsme si užili z toho kopce. Ale hold to takhle prodávaj, tak co. V ceně $55/os máme pět jízd na minikárkách. Je to jako naše bobová dráha na Proseku, ale tady se jede po malé betonové dráze v minikárkách na kolečkách a s takovýma řidítkama. Bylo to mnohem lepší než bobovka! Prostě parádní. Pak neodoláme a zasejc čekáme tu dlouhou frontu u Fergburger. Večer spíme v kempu v Glenorchy, kde je hrozně moc mušek. Anglicky se jmenují sendflies, na jiném blogu jsem četla že jim říkaj pískomrdky (taky jim tak říkáme), protože svojí přezdívku si zaslouží hned po prvním setkání s nima. Jsou to mrchy. Jsou malinké jako mušky, nebzučí a z kůže vykusujou kousek masa i s krví. No mě to samozřejmě opuchlo, zmodralo, zfialovělo a mám to takhle barevný už asi týden. Peťa tam má jenom malinkatý stroupek. Nenávidím pískomrchy!
 |
| Queenstown Hill |
 |
| Fergburger |
 |
| Skyline Luge |
Great Walk - Routeburn Track a Rakiura Track
Great Walk jsou turisty vyhlášené nejlepší tracky na Zélandu. Podle toho i vypadá jejich cena. Track jako takovej je zadarmo samozřejmě, jenže chaty na něm umístěné jsou docela předražený. Tyhle chaty většinou nenabízí nic jiného než postel, záchod a vodu. My se rozhodli, že když to půjde, tak za tyhle chaty platit nebudeme. Některé tracky se celé ujít nedají - jsou moc dlouhé (přes 60km), končí na jiném místě než začínají (po silnici rozdíl 350km), na začátek a z konce se musíte dostat lodí/water taxi. Tak jsem se rozhodli jinak. Půjdeme jen nějaké zajímavé úseky a to tak, aby nám to vyšlo na jednodenní výlety. Tímhle způsobem jsme se vydali i na Routeburn Track. Šli jsme z parkoviště na nejvyšší bod celého tracku (Harris Saddle) a zase zpátky na parkoviště - celkem 25km a 9h chůze. Byli jsme uplně mrtví, páč nemáme žádnou fyzičku, ale jak je vidět tak i takhle to jde. Počasí nám přálo a ty výhledy byly nezapomenutelný. Z druhé strany tracku je ještě jeden významný bod a to Key Summit. Tam jsme se vydali zase z druhé strany - to nebylo tak náročný, celkem jsme to ušli za 2 hodiny zhruba. Výhled tady nebyl tak krásný a celkově to na nás už nepůsobilo tak hezky jako Harrisovo sedlo.
 |
| Routeburn Track |
Na druhý track, na který jsme se odhodlali jsme museli přejet na Stewartův ostrov. Zvolili jsme možnost plout katamaránem z Bluffu do Obanu. Cesta trvá hodinu, ale pokud chytnete počasí jako my - hromy a blesky, déšť a rozbouřené moře, tak to fakt stojí za to. To se můžou jít všechny atrakce v Queenstownu bodnout. Byla to jízda na horské dráze, jak z filmu. Moje snídaně se podívala co se to venku děje. Nebyl to zrovna nejlepší začátek na velmi náročný den chození po ostrově. Ale nedalo se nic dělat a museli jsme vyrazit. Track je doporučován na 3 dny - tolik nocí jsme ale v chatách platit nechtěli. Rozhodli jsme se, že zaplatíme jen jednu noc v chatě a ujdeme to za dva dny. První den jsme ťapali 26km a druhý den 13km. Bylo to opět velmi náročné a počasí nám moc nepřidalo - kroupy, déšt, vítr. Zato už víme proč se deštnému pralesu říká deštný! Něco na tom bude. V info centru nám řekli, že cesta může být "a little bit muddy". Tak teď už víme, co to "a little bit" znamená - po kotníky v bahně! Ale byl to skvělý zážitek. Na cestu zpět už jsem se tolik netěšila, ale moře bylo uklidněnější a můj žaludek naštěstí taky. Největší nevýhoda byla, že jsme si pak neměli kde pořádně usušit a vyčistit oblečení a batohy. Naštěstí další den bylo sluníčko a tak jsme si na vlakovém nádraží v Lumsdenu (ze starého nástupiště je místo pro cestovatele) všechno usušili a vyprali.
 |
| Rakiura Track - "a little bit muddy" |
Milford Sound v celé své kráse
Na Sewartův ostrov jsme se vydali hlavně proto, abychom zabili nějak čas. Celou dobu byl hlavním cílem Milford Sound - nejkrásnější atrakce na Novém Zélandu (aspoň se to říká)! Jenže jsem tentokrát nechtěla podcenit počasí, přece jenom je to 120km tam a 120km zpět od města Te Anau a to už si rozmyslíte. Tak jsme čekali na hezké počasí až jsme se dočkali. Na ráno jsme si zabookovali plavbu lodí po Milfordu, kterou jsme našli jako nejlevnější a kterou nám i Michal doporučil - od společnosti Go Orange za $45/os i se snídaní a pomerančovým džusem. Přespali jsme v placeném kempu (v oblasti od Te Anau až po Milford není žádný free kemp), abychom mohli brzo vyrazit. Blbě jsme vypočítali jak dlouho tam pojedeme a tak jsme to málem nestihli. Měli jsme tam být v 8:40 a my tam doběhli v 9:05. V 9 už měla loď odplouvat! Celý ufuněný a zpocený jsme tam teda doběhli a naštěstí nám loď neodjela před čumákem. Plavba trvá celkem dvě hoďky a stojí to fakt za to. Všude kolem nás obrovské, majestátní a zasněžené kopce, modrá obloha (naštěstí) a modré moře, všude kolem vodopády - tím myslím opravdu úplně všude kolem nás. Pod jedním obrovským jsme s lodí i zastavili a pořádně nás to ošplouchlo. Bylo to parádní. Na pevnině jsme se pak podívali ještě k pár vodopádům a vyrazili na tříhodinový track k jezeru Marian. Tohle jezero nám taky doporučil Michal s tím, že je to nádherný - a měl pravdu! Sice jsme se nahoru škrábali po kamenech, kořenech stromů a občas to bylo i trochu nebezpečný, ale stálo to za to. Lake Marian je nádherný jezero uprostřed zasněžených kopečků. Voda byla ledová, páč tam teče vodopádem z ledovců, ale osvěžující. Po tomhle jsme se ještě vydali na výše zmíněný Key Summit. Pak zpátky za město Manapouri, kde jsme zůstali na neoficiálním místě - snad nedostaneme pokutu :-D
 |
| Milford Sound z lodi |
 |
| Pod vodopádem |
 |
| Lake Marian |
Poznatky z prvního měsíce v autě
- díky self-contained autu spíme zadarmo a to se dost vyplatí
- běžný oběd/večeře nás vyjde na $3-$5 (jíme těstoviny nebo rýži a rajčatový omáčky nebo fazole z konzervy, nic extra ale je to teplý)
- koupeme se v průměru jednou za čtyři dny - příšerná statistika, ostatní dny nám musí stačit dětské ubrousky
- ovce nejsou jediný zvířata na Novém Zélandu - viděli jsme krávy, lamy a srnky
- s pískomouchama se kamarádit nebudeme
- elektronika je náš hlavní nepřítel - máme nedostatek elektřiny k jejímu nabíjení a bohužel nabíjet musíme všechno (mobily, notebook, tablet, čtečky, empétrojky, kamerku, baterky do foťáku i externí nabíječky - nic nevydrží hold věčně)
 |
| Ložnice |
 |
| Kuchyň a prádelna |
 |
| Špagety s fazolema v rajčatové omáčce |
 |
Sushi s kuřetem a paprikou
Srnky |
Moc krásný!!!!
OdpovědětVymazat