Tongariro Crossing aneb jak jsme se spálili v Mordoru

Pátého prosince večer po práci vyrážíme se zabaleným autem směr Tongariro. Je to nejoblíbenější a taky nejznámější trasa na severním ostrově. Samozřejmě si to nemůžeme nechat ujít a Peťa jako fanda Pána Prstenů se chce podívat do Mordoru a k obrovské Hoře Osudu. 

Hora Osudu

Vyrážíme tedy ještě večer po práci abychom ráno mohli vyjít. Večer kolem jedenácté přijíždíme k východní straně Tongarira a zůstáváme v kempu u silnice, který je zadarmo. Do našeho Dobbyho jsme si koupili nafukovací matraci a kompresor do zapalování, tak nám to šlo raz dva. Nebyla to samozřejmě nejpohodlnější noc ze všech, ale zvládli jsme to. Ráno vstáváme brzo, protože musíme stihnout autobus v 7:00, který nás odveze na druhý konec Tongarira. V této oblasti totiž zavedli nové pravidlo a to, že se na všech okolních parkovištích může parkovat max. 4 hodiny. Jenže za tak krátkou chvíli nestihnete projít celou trasu. Na obou koncích zavedli tzv. shuttle busy, za které se platí. Dříve mohli jít dvě skupinky každá z jedné strany Tongarira, někde uprostřed si vyměnit klíčky a pak dojet autama zpátky k sobě a auta si vyměnit. Hodně backpackerů to takhle dělalo aby nemuseli platit za autobus. Ale to se tímhle pravidlem o parkování ruší a lidi jsou nuceni autobusy využívat a auta nechat na jejich hlídaném parkovišti. Nám to nějak extra nevadilo. Vybrali jsme si jednu společnost přes webové stránky a koupili jsme si lístky za nějakých 30-40$. Dojeli jsme k nim na hlídané parkoviště (na konec Tongarira, Ketetahi Carpark, 800 m.n.m.), nechali tam auto, nasedli do autobusu, ten nás odvezl na začátek Tongarira (Mangatepopo Carpark, 1100 m.n.m.) a my měli celý den na to se v klidu vrátit k autu. Samozřejmě se to dá udělat i obráceně – ráno přijedete, necháte na jejich hlídaném parkovišti auto, vyrazíte na Tongariro a na konci si chytnete autobus zpátky ke svému autu. Jenomže se musíte celý den stresovat abyste ten poslední autobus stihnuli a aby se vám nakonec nestalo že vám poslední autobus kolem páté hodiny ujede před očima a nebudete se mít jak dostat k autu. Celý pochod je z bodu A do bodu B, nevracíte se na stejné místo.

Tyhle zelený cedule od vlády jsou boží, jsou po celém Zélandu na skoro všech trecích a vždycky ukazují cestu a říkají jak dlouho a kolik kilometrů zbývá do vybraného cíle

 Hned po tom co jsme vystoupili z autobusu jsme zjistili že jsme si tak krásně připravili všechny věci do batohu jako svačinu, dostatek tekutin, sušenky a něco sladkého, trekové hole, náhradní ponožky, ale jednu jedinou věc jsme zapomněli a to se nám vymstilo – opalovací krém. Ten den bylo nádherně, léto v plném proudu (bylo 06.12.), celý den byla krásná modrá obloha, ani mráček (samozřejmě úžasné počasí na krásné fotky), a celý den pálilo silné novozélandské sluníčko. Domů jsme přijeli totálně rudí a Peťovi se po pár dnech sloupali i uši.

Začínáme, je kolem 7:20 a máme před sebou necelých 20 kilometrů

 Na začátku pochodu bylo hodně lidí, ale cestou se to protřídí, někdo jde pomalu, někdo zase rychle. My jsme si šli vlastním tempem, dělali spoustu fotopřestávek i jídlopřestávek a celý den jsme si parádně užili. Šli jsme celkem kolem 7-8h i s přestávkami, a celá trasa má celkem 19,4 km. Jde to nahoru, dolů, nahoru, dolů, furt jsme se soukali na nějakou sopku nebo vulkán, všude pustina, sopečný písek a šutry.

První část cesty se šlo po chodníčkách, dobrý začátek, krásné výhledy na okolní vrcholy a vypadá to, že bude celý den nádherně

 Ze začátku se šlo po rovince. Po hodině cesty jsme došli ke krásným vodopádům Soda Springs (1350 m.n.m.), kde jsme se dívali jak vychází sluníčko a chvilku jsme spočnuli. Všude tu bylo spoustu zelené trávy a různých travin, díky vodopádům se tu drží voda a je to nejzelenější místo v Mordoru.

Soda Springs, vodopády, kde si dáváme první banánovou pauzu

Výhled od Soda Springs, vychází sluníčko, stín pomalu mizí a sluníčko se dostává blíž k nám.

V 9:45 jsme se dostali k samotné Hoře Osudu, která se ve skutečnosti jmenuje Mount Ngauruhoe či Mount Doom (2287 m.n.m.) a je to posvátná hora domorodých maorských obyvatel. Jde o aktivní vulkán, který by mohl každou chvílí vybuchnout. 

U paty vulkánu Mount Ngauruhoe, po shlédnutí informační tabule jsme dostali trochu strach, ale snad nevybuchne

Dříve se mohlo chodit až na vrchol, což je další zhruba 4-5 hodin zacházka, páč co krok nahoru, to dva dolů díky sopečnému povrchu po kterém se k vrcholu dá vyškrábat. Nedávno se ale domorodí obyvatelé shodli na tom, že by se na jejich posvátnou horu nemělo chodit a zakázali tam vstup. Cedule se směrovkami leží pár metrů vedle původní cesty, která směřuje k vrcholu. I přes tento zákaz se tam někteří cestovatelé vydávají. My respektujeme přání Maorů a na vrchol se nevydáváme. Taky proto, že by to bylo pro nás nejspíš příliš náročně jak fyzicky tak časově.

S Horou Osudu

Procházíme kompletně vyprahlou pustinou, kterou obcházíme Horu Osudu a dostáváme se pomalu ale jistě výš a výš. Cestou děláme pár fotozastávek.

Obcházíme Horu Osudu

Pomalu ale jistě se dostáváme na nejvyšší bod pochodu u červeného kráteru (Red Crater, 1886 m.n.m). Je 11:30 a jsme na sebe pyšní, že jsme to zvládli v docela dobrém čase. Odtud se dá jít dál na vrchol Mount Tongariro (1967 m.n.m.), ale výhled máme krásný i odsud a proto to nepřeháníme a radši si o půl hoďky déle odpočineme a užíváme si místní atmosféru.

Red Crater, něco nám to připomíná :-D

Pohled na Horu osudu a Červený kráter, vypadá to jako vstup do vulkánu, myslíte, že tudy prošel Frodo aby spálil Sauronův prsten

Odsud se vyšplháme ještě o kousíček výš, abychom mohli z druhé strany vrcholu klesat dolů. Nečekali jsme, že se nám naskytne takhle nádherný výhled. Dole pod námi se objevily žluto-zelená jezírka Emerald Lakes (1730 m.n.m.), která fakt stála za to. Tak fotogenická jezírka jsme snad ještě neviděli. Fotky nejsou nijak barevně upravované, takhle to tam opravdu vypadá. 

Emerald Lakes, vlevo je vidět jak vede cesta dolů z vrcholu kolem jezírek

Společná

Cesta dolů byla dost zajímavá, jelikož je to jenom písek a sopečné kamení a nohy se nám do toho bořily a nemohli jsme se pořádně o nic opřít. Zkusili jsme se rozeběhnout, aby to šlo lehčeji pro kolena a nohy, málem jsme přepadli přes okraj cesty, ale naštěstí jsme jenom spadli na zadky a měli písek v kalhotách. Bezpečně jsme se dostali dolů k jezírkům, kde jsme udělali ještě pár fotek a pokračovali jsme dál.

Emerald Lakes zblízka

Poslední průzračné jezírko z Emerald Lakes

Pokračujeme už pozvolnou cestou dál a nepřestáváme se otáčet za tím nádherným výhledem, co se nám naskytl. Za sebou vidíme celou cestu plnou lidí, jak jdou až z vrcholu směrem k nám.

Cesta dolů z vrcholu focená dole když jsme jí sešli

Procházíme kolem modrého jezírka, které vypadá jak napadaná dešťová voda uprostřed ničeho (Blue Lake, 1725 m.n.m.).

Blue Lake z dálky, vpravo je vidět cestička, kterou jsme šli dolů směrem až k jezírku

Cesta se dál dost klikatí a pořád klesáme. Je kolem 13:00 když jsme se dostali dolů a klesáme už zpátky k autu. Výhled za námi už se nám ztratil z dohledu a tahle část treku je celkem nudná. Po pár dalších serpentinách jsme došli až k chatě Ketetahi Hut (1456 m.n.m.), kde si dáváme poslední pauzu před koncem, dojídáme poslední sušenky a sbíráme síly na poslední kilometry. Do naší cílové destinace Ketetahi Carpark jsme přišli už dost vyšťavení a odsud se musíme ještě dostat pár dalších metrů do hlídaného parkoviště té autobusové společnosti. Z parkoviště vyrážíme k jezeru Taupo, kde si kupujeme velký kotel zmrzliny a pak řídíme až domů do Whakatane, kde si dáme zaslouženou sprchu a spánek.

Poslední část cesty před koncem

 Stálo to určitě za to. Rozhodně to byl nezapomenutelný výlet a budeme si ho pamatovat už navždycky.

Pac a pusu ;-*