Dvanáctý až patnáctý měsíc - naše dobrodružství je u konce... nebo na začátku?!

Ahoj všichni,

hrozně dlouho mi trvalo, než jsem se dokopala k tomu konečně dopsat poslední díl našeho novozélandského dobrodružství. Je to pro mě velký krok, protože to znamená, že kompletně uzavřu celou tuhle kapitolu našeho života. Doteď byla tahle kapitola stále s pootevřenými dvířky a v jejich zavření mi bránil právě tenhle deníčkový zápis. Vím, že už to bude za chvíli rok co jsme ze Zélandu odletěli a proto jsem se rozhodla, že s Novým rokem definitivně doženu všechny naše cestovatelské deníky, co mi ještě zbývají dopsat. Poslední kapitola našeho novozélandského snu bude o spoustě věcí dohromady a bude pokrývat zbývající období strávené na Zélandu. Jsou to celkem čtyři měsíce, které mi zbývají dopsat a ucelit tak celé patnácti měsíční období, které jsme na Zélandu strávili. Není to pro mě jednoduché. Uff. Hrozně ráda vzpomínám na Zéland a už navždy zůstane v mým srdíčku kvůli tomu jak je nádherný a kolik zkušeností mi dal.

Mount Maunganui

Tak jdeme na to, v následujících čtyřech měsících pracujeme v Julian’s kavárně 6 dní v týdnu a jeden den (většinou středa) odpočíváme, nakupujeme, pereme prádlo a podnikáme výlety. Je to náročné, ale na všechno se dá zvyknout. Náš pracovní den začíná většinou kolem 9:00-9:30h ráno a končí mezi 17:30-18:00h večer. Já jsem dostala  pozici na „jídelní kase“ (angl. food till). Stojím za kasou a objednávám co si lidi chtějí koupit, na mojí straně kavárny většinou jídlo a kávu. Samozřejmě můžu objednávat i zmrzliny, smoothie a zmrzlinové poháry, ale to se objednává na kase, která je u zmrzliny. Po zaplacení dostanou zákazníci velké kovové číslo, se kterým si jdou sednout kamkoliv v kavárně. Na stolech jsou velký dřevěný držátka, kam se zapíchne to číslo aby ho obsluha viděla až bude přinášet to co si lidi objednali. Funguje to tady takhle ve většině restaurací, nikde se neobsluhuje přímo u stolů a nikde nemají čísla stolů, ale právě jenom tyhle čísla objednávek a lidi si pak sednou kde je místo. Když obsluha přinese všechno co si objednali, tak jim číslo vezme. Peťa byl ze začátku jako obsluha, roznášel objednávky, uklízel stoly, pomáhal lidem v obchodě s čím bylo potřeba, doplňoval zmrzliny a doplňoval mražené ovoce atd. Později ho Monica přesunula do kuchyně, kde pomáhal s umýváním nádobí a přípravou zeleninových salátů. Ke konci už byl jenom v kuchyni a každé ráno doplňoval věci z mrazáků. Pro mě byla práce na kase psychicky hrozně náročná, protože všechny stížnosti jdou přes kasu a já jsem byla jediná osoba, která do kontaktu se všemi těmi lidmi přišla. Po nějaké době onemocněla jedna paní z kuchyně a tamní vedoucí chtěli vyzkoušet jestli mi to půjde i u nich. Začala jsem u nádobí a skončila u přípravy burgrů a dalších pokrmů z grilu. V kuchyni jsem se jim tolik líbila že si mě tam pak nechali až do konce a já už nikdy nešla zpátky za kasu.

Julian's Berry Farm & Cafe;
zleva nahoře: Paul (majitel, manžel Moniky), Stuart (pracuje v kuchyni s námi), Katy (hlavní kuchařka na grilu), Peťa;
zleva dole: Monica (majitelka, manželka Paula), Reneé (vrchní šéfová v kuchyni), Marťa

Zleva: Peťa, Marťa, Grace, Fraser, Anouska, Zoe, Laura, Monica, Jordan

Ze začátku jsme ještě každé ráno měli na starost krmení zvířátek, především malého býčka a dvou malých oveček. Vždy jsme si namíchali mléko do lahví a poté šli za nimi a z lahví je krmili. Součástí kavárny je také tzv. „dětská farma“, kde chováme ovečky, býčka, lamy, králíčky, papoušky, slepice a kohouta. Děti můžou jít za zvířátkama a trochu si s nimi pohrát. My je krmili každé ráno dokud to byli ještě mláďátka.

Tak to by bylo stručně k náplni naší práce a teď se vrhneme na to co se jednotlivé měsíce dělo zajímavého.

Dvanáctý měsíc – Stěhování od Sally do malého baráčku ke Gasovi a prodlužování pracovních víz

To, že se nám to u Sally moc nezamlouvalo jste asi už pochopili z předchozího článku. V horním patře v kuchyňce se nedalo vařit a pokaždé jsme museli dolu do její kuchyně kde na nás neustále štěkal ten její pes. Kočka seděla vždy na lince, její chlupy všude. Úžasné prostředí na to, si po práci dělat večeři a oběd na druhý den. Jinak pokoj byl v pohodě, koupelna taky, chodila tam nějaká uklízečka, takže jsme se o úklid nemuseli vůbec starat. Ale to vaření prostě zkazilo celý dojem z bydlení u Sally a my se rychle začali porozhlížet po něčem jiném. Na Trademe už nic jiného ale nebylo. No super, co teď.

Pokojík v baráčku u Sally

Tady na Zélandu je super, že nástěnky v obchodech opravdu dávají smysl, lidi si je čtou a plně využívají možnost zde na nástěnkách něco prodat, nabízet, shánět apod. Tak jsme si taky napsali jeden inzerát o tom, že jsme český pár co pracuje v Julian’s kavárně a hledáme bydlení do $200. Dali jsme k tomu telefonní číslo a rozvezli tyhle papírky do všech obchodů po městě. Za několik dnů se nám ozvalo asi 5 lidí a jedním z nich byl i Angus, nedávno se přistěhoval,  je v důchodu a má jeden volný pokoj, tak prý jestli se na něj nechceme přijít podívat. Bylo to hned u hlavní silnice v klidné ulici, zněl sympaticky, tak jsme se tam vydali. Baráček byl malinkatý, jenom 3+1, on má malou ložnici, velký obývák hned u vstupních prosklených dveří a malinká kuchyňka s dveřma dozadu na zahradu. Nový koberec i nová postel s matrací. Koupelna malinkatá, ale hned se nám to zalíbilo. Dohodli jsme se, že se budeme stěhovat 12.11. a za nájem budeme platit $200/týden pro nás oba což je super. Stěhování bylo rychlý, páč toho teď moc nemáme a hned jsme se zabydleli.

V malé kuchyňce v baráčku u Gase

Angus Brown je  70-ti letý dědouš povoláním elektrofrajer, má tři dospělé dcery a hromadu vnoučat. Přistěhoval se sem z Austrálie, kde pracoval v dolech. Nemá rád lidi co nepracují což nedělá hromada Maorů a proto je nemůže vystát. Co se stalo s jeho paní jsme se nikdy nedozvěděli, ale hádáme že zemřela. Je to hrozný hračička, v garáži má hromadu věcí co si sám vyrobil – ponorku na rybaření, letadélko na ovládání, malou plachetnici na ovládání a několik dronů co koupil. Má rád rybaření, létání s dronem, focení přírody plus hromadu dalších věcí co nám neřekl. Když jsme odlétali ze Zélandu, tak začal randit s nějakou babčou odvedle z města, tak mu držíme palce ať vše dopadne podle jeho představ ;-)

konec města Whakatane, kde se zátoka vlévá do moře

Blíží se taky čas, kdy si budeme muset prodloužit víza. Naše běžné Working Holiday víza jsou pouze na rok, ale pokud člověk za celé období pracuje alespoň 3 měsíce v zemědělství (sběrači ovoce, sázení sazeniček, baliči ovoce), tak může zažádat o prodloužení Working Holiday víz o další tři měsíce. Znamená to, že když si odpracujete tři měsíce v zemědělství, dostanete ty tři měsíce jakože navíc jako poděkování. A můžete cestovat nebo pracovat, to je na každém jak ty další tři měsíce využije. Celkem se tedy z pobytu na Zélandu stane 15 měsíců místo původních dvanácti měsíců.

Jupí, přišly nám poštou zpátky pasy i s nalepenými vízy

Abychom prodloužení získali, museli jsme si vytisknout potvrzení z „ird“ (zélandský daňový/finanční úřad), že jsme alespoň tři měsíce pracovali v zemědělství, u nás to bylo mnohem víc měsíců, protože jsme nedělali jinou než sezónní práci na farmách. K tomu jsme museli dát dvě pasové fotky, potvrzení o tom, kolik máme peněz na bankovním účtu (jako důkaz, že máme dost peněz na zakoupení letenky, jinak se místo toho dá doložit přímo letenka ze Zélandu) a náš originální pas a všechno to poslat na hlavní ústřednu ve Wellingtonu. Možná se vám to zdá divné, posílat svůj originální pas poštou, ale tady na Zélandu to takhle funguje a nikdo se nad tím nepozastaví. Na obálku vám na poště nalepí že je to do osobních rukou a že to má vyšší prioritu doručení a za asi týden nám přišly pasy v obálce a v nich byly nalepené pracovní víza na další tři měsíce.

Nalepená víza v pasu

Třináctý měsíc – Výlet do Mordoru a k Hoře Osudu aneb jak jsme se spálili na Tongariro Crossing

Výlet do Mordoru si zaslouží svůj vlastní článek, páč to byl nezapomenutelný výlet. O tom, jak jsme se vydali na Tongariro Crossing si můžete přečíst ve fotočlánku ZDE!!

Tongariro Crossing, výhled na Emerald Lakes (no filter)

Čtrnáctý měsíc – Dobby potřebuje technickou a my jezdíme do práce na kolech

Když jsme si uvědomili, že náš Dobby potřebuje technickou, neměli jsme z toho moc dobrý pocit, po předchozích zkušenostech s Lucinkou jsme se báli, že budeme platit zase majlant. Naštěstí jsme technickou prošli bez problémů a zaplatili jsme jen poplatek za samotný servis ($45). S novou technickou nám nic nebránilo v tom, abychom autí prodali dál. Díky zkušenostem z předchozího prodeje, jsme si dali na čas a začali jsme dost brzo abychom měli rezervu. Přeci jenom po odletu ze Zélandu už by auto zůstalo tak maximálně stát u silnice, páč bychom s tím už nic neudělali. Dali jsme autí klasicky na Facebook a do obchoďáků na nástěnky. Ozval se nám jeden Čech z Taurangy, že by auto rád viděl, ale že chápe že je to daleko. Dohodli jsme se, že když auto koupí, tak nás odveze zpátky do Whakatane kde bydlíme a když ho nekoupí tak nám aspoň zaplatí benzín. Dlouho si auto všemožně kontroloval, ošmatával až jsme se nakonec dohodli že ho koupí, vybral peníze, došli jsme společně na poštu a vyrazili jsme domů. Když jsme dorazili domů, zasejc nám spadl kámen ze srdce a s prázdnou hlavou, že nebudeme muset řešit další starosti, jsme šli spát.

Náš Dobby; v pozadí za stromem domeček Gase, ve kterém jsme bydleli a vlevo vrata na zahradu

Už nějakou dobu jsme měli naplánováno co dál, pěšky je to do práce trochu daleko ale na kole to bude určitě lepší. Hodně lidí tu jezdí na kole. Gas (stařík u kterého bydlíme) jedno super kolo má, takže jsme si ho mohli půjčit a druhé kolo jsme sehnali v policejní aukci na náměstí za $50, což je úplně super cena. Mělo akorát špatné sedlo, ale Gasovo kolo mělo jedno náhradní sedátko, které jsme přidělali na naše „nové“ kolo. Ze zákona musí mít cyklisté helmy, ty jsme si půjčili v práci od naší šéfové Moniky, protože celá jejich rodina aktivně sportuje, tak mají i dost náhradních cyklistických helem.

Naše zánovní kola, na kterých jsme jezdili skoro měsíc do práce a z práce

Oficiálně tedy od 18.01. jezdíme do práce na kolech. Nejdřív jsem si to zamilovala a říkala jsem si, jak to bude super, že budeme mít pravidelný pohyb. Po čase jsem to samozřejmě nenáviděla a bolela mě sedýnka. Ale věděli jsme že to nebude navždycky, takže jsme to zvládli. Na kole jsme do práce jezdili až do 06.02. Kolo se nám pak povedlo znovu prodat přesně v den kdy jsme odlétali ze Zélandu a to znovu za $50.

Cestou z práce jsme hrozně zmokli a jsme promočení až na kost

Patnáctý měsíc – Zapomněla jsem si doočkovat žloutenku a poslední přípravy před velkým dobrodružstvím

Z ničeho nic jsem si uvědomila, že asi nemám doočkovanou žloutenku. Ta se totiž očkuje ve třech dávkách – první dávka, druhá dávka po měsíci a třetí dávka po půl roce. No jenže já zapomněla na tu poslední dávku. Tak jsem se objednala k místní doktorce, která má na starost cestovní medicínu a ona si ode mě vzala můj mezinárodní očkovací průkaz a dlouho studovala s kolegyní, jestli teda ještě můžu tu třetí dávku dostat, nebo jestli musím začínat celou sestavu třech dávek od začátku. Naštěstí jsem byla ještě v nějakém limitu, kdy můžu tu třetí dávku dostat a bude to navazovat na předchozí vakcínu. Stálo to $115 a myslím, že to i v Česku vyjde nějak podobně. Hlavně že to mám za sebou.

Obrovské jahůdky přímo z farmy

Obrovské ostružiny přímo z farmy

08.02. Je velký den! Odjíždíme z Whakatane a přesouváme se do Aucklandu, kde přespíme do zítra a pak poletíme pryč ze Zélandu. Čeká nás další dobrodružství! Gas bohužel nebyl doma, abychom se mohli rozloučit, to nás hodně mrzelo. Museli jsme tam nechat spoustu věcí, co se nám nashromáždila za náš celý pobyt na Zélandu. Už takhle budeme posílat z Austrálie přes Poláky domů do Česka velkou krabici s našima osobníma věcma a na další dobrodružství si s sebou bereme jen dva příruční batůžky, abychom nikdy nemuseli kupovat check-in zavazadla. Doma nás vyzvedli spolupracovnice z Julian's a odvezli nás do Taurangy, kde nám jel autobus do Aucklandu. Společně jsme ještě zašli na oběd do mexické restaurace a pak se nadobro rozloučili. V Aucklandu jsme se ubytovali v hostelu, který byl nejblíž zastávce odkud jede ráno autobus na letiště. Šli jsme brzo spát, páč ráno vstáváme ve 4h.

Mexická restaurace

Mexická restaurace, Peťovy žebírka

A co že nás vlastně čeká za dobrodružství? Strávíme celkem 4 měsíce cestováním a poznáváním Jihovýchodní Asie. Přesný plán ještě nemáme, víme jen jaké země navštívíme a máme zhruba určené dny přesunu. Když se budeme přesouvat letecky, tak to už máme koupené předem, ale pokud se mezi zeměmi budeme přesouvat autobusem tak to nevíme přesně který den. Předem jsme si zjistili jaká víza potřebujeme do každé Asijské země a dopředu jsme si o všechny turistická víza požádali. Přišli nám buď online přes email, nebo je získáme až přímo na letišti. Každá země má s Českou republikou jinou dohodu o vstupu, je důležité si to předem všechno nastudovat.

Novozélandská nejvyšší hora Mount Cook jak vykukuje nad mraky

Celkem máme v plánu navštívit Austrálii, která je nejblíže Novému Zélandu a nevidět Operu by bylo jako hřích. Pak následuje Singapur, kde se potkáme s Jiel, která s náma pracovala na brokolicové farmě na Zélandu. Dále se chystáme do Malajsie, Thajska, Kambodži a Vietnamu. Víme, že chceme zůstat alespoň měsíc v Thajsku a měsíc ve Vietnamu, jak se rozloží zbylé dva měsíce se ještě uvidí. Bude to dobrodružství jaké jsme ještě nikdy nezažili a jsem zvědavá jak zvládneme ten pocit, kdy nevíme kde budeme druhý den spát, jak se tam dostaneme a co vlastně v daném místě navštívíme. O tom ale zase příště.

Náš plán na budoucí čtyři měsíce, až po Singapur je vše naplánováno (kde budeme spát a jak se kam dostaneme), další čtyři země budeme plánovat a přizpůsobovat za pochodu

Pac a pusu ;*